22. únor 2026

O Popeleční středě jsme vstoupili do postní doby. Papež Urban II. doporučil všeobecné udělování popelce v roce 1091, tedy před 935 lety, kdy se Popeleční středa ustálila jako začátek čtyřicetidenního postu.

Popel se tradičně získává pálením ratolestí z Květné neděle předcházejícího roku. Silná symbolika vypovídá o změně sláva „Hosana“ na popel. Pozemská sláva je pominutelná a vše tělesné se obrací v prach.  Při udělování popelce jsou dvě formule „Pamatuj, že jsi prach a v prach se obrátíš“ (Gn3,19) nebo „Čiňte pokání a věřte evangeliu“(MK 1,15).

Teologicky má popel tři hlavní vrstvy významu:

• Antropologický – člověk je smrtelný a žádná moc, politika ani impérium nepřežije hrob
• Morální – hřích je realita a bez pokání není obnovy
• Estachologická – popel není konec, ale začátek cesty ke vzkříšení.

Můžeme říci, že popeleční středa je tak tichým, ale zřetelným protestem proti kultu věčného mládí, soběstačnosti a sebezboštění člověka. Současně otevírá cestu k hlubšímu chápání pokání.

V dnešní promluvě nás otec Tomáš seznámil s myšlenkami papeže Lva XIV. I on nás povzbuzoval, abychom letošní postní dobu zaměřili na „šetření slov“, tedy abychom se zamysleli na tím, co říkáme a snažili se omezit mluvení ve vztahu ke svému okolí, abychom neubližovali slovy všem těm, které máme kolem sebe.

Můžeme se zamyslet i nad otázkou, která by měla zaznít vždy, když přicházíme do kostela na mši sv. Proč jdu do kostela? Odpověď, zda mne tato návštěva obohatí a uspokojí určitě není na místě. Odpověď by měla odrážet náš vztah k Bohu.

V dnešní době je velkou módou mít psa. To vyžaduje od jeho majitele nejednu „oběť“. Může se stát, že každodenní procházky se psem se stanou noční můrou a po čase majitel psa zjistí, že to není to „pravé ořechové“ a psa věnuje do útulku. Pokud tento člověk vytrvá, potom se změní jeho pohled na čtyřnohého kamaráda a vždy se těší na procházky „ve dvou“.

Můžeme říci, že byť tento příklad pokulhává za vztahem mezi mnou a mým Otcem v nebesích, ale má obdobný průběh. Po úvodním nadšení, kdy objevím, že „Je“ někdo, kdo se o mne stará a provází mne na životní cestě, následuje „jakási pravidelná činnost“, pravidelná modlitba, návštěva kostela na mši svatou. Je to něco, co pravidelně dělám, stále vidím jen těch pár lidí v kostele, s kterými se potkávám, stále stejný kněz u oltáře a jeho pravidelné promluvy, které jsou „univerzální“ a nic mi vlastně nedají. Proč mám zde být, když kamarádi jsou na netu a společně surfují, vždy objeví něco senzačního, ale v kostele se nic senzačního neděje…

Přátelé pravý opak. Vezměme si třeba čtení, při každé mši svaté se čte jiný úryvek z Písma, někdy jeden, v neděli a svátky dva. Žalm také nezpíváme stejný, ale vždy je jiný. A co liturgické barvy? Také se mění dle jednotlivých období a svátků. To nejdůležitější se však děje při proměňování, kdy se obrazně „roztrhne nebe“, aby Syn Boží vstoupil a proměnil chléb a víno… Každý z nás je zván k přijetí eucharistie. Není to zvyk, ale je to privilegium božích dětí přijmout do svého srdce Pána Pánů, Spasitele, P. Ježíše.

Zkusme, alespoň v tomto postním období, se zaměřit na jeden okamžik naší přítomnosti v kostele a poctivě odpovězme sami sobě, co nás zde oslovilo. Slovo Boží, plápolající plamen svíce, přátelský stisk ruky našeho souseda v lavici, nebo jednoduchá věta, která nám utkvěla z nedělního kázání či písně v paměti a stále se k ní vracíme… Nezůstaňme dlužni Bohu naši odpověď, ale ani sami sobě a teprve potom se ptejme, zda nás návštěva kostela obohacuje a naplňuje…

Náš biskup Mons. Antonín Basler opakovaně připomíná, že víra není hledáním jednoduchých odpovědí ani únikem z nejistot světa, ale postojem důvěry uprostřed nehotovosti lidského života.

V jedné ze svých novoročních homilií zdůraznil, že Boží požehnání neznamená život bez obtíží, nýbrž jistotu Boží blízkosti: Bůh vstupuje nikoli do ideálních podmínek, ale do konkrétní lidské reality se všemi jejími otázkami a křehkostmi.

Jako vzor takové víry předkládá Marii, která „uchovává a rozvažuje“ i to, čemu plně nerozumí, a ukazuje tak cestu víry založené spíše na věrnosti než na jistotě vysvětlení. „Maria neabsolvovala teologickou fakultu, nejezdila na meditační kurzy, a přece byla schopná v síle Ducha svatého dosáhnout vrcholů duchovního života,“ říká biskup Antonín. „Ten, kdo nedostal teologické vzdělání, se nemusí cítit jako člověk druhé kategorie. Písmo svaté je v církvi dostupné každému, stejně tak růženec, základní modlitby, a především křest a tajemství Eucharistie spolu s ostatními svátostmi.“

Pamatujme na slova našeho biskupa a žijme víru založenou spíše na věrnosti než na jistotě vysvětlení. Budeme-li se společně v našich rodinách, zvláště v postní době, modlit růženec každý den, potom můžeme zjistit, že stejná slova modlitby promění její hloubku. Tato každodenní modlitba se může stát pro každého zdrojem hluboké radosti a očekávaným setkáním, na které se budeme těšit během dne a budeme v ní chtít vytrvat.

Potom už nebudeme řešit otázku, zda návštěva kostela je přínosem a obohacením nebo „pouze nutností dodržet přikázání“. Neboť jsme došli poznání, že je tu On, který čeká na mne, ubohého hříšníka. Aby prozářil každý kout mého srdce a naplnil mne nadějí a požehnáním do dalších dní.