16. duben 2017

Milí bratři a sestry,

evangelista Jan nás uvádí do situace, ve které se nacházejí Ježíšovi nejbližší učedníci v ono slavné nedělní ráno, a ještě nevědí, že jejich Pán už vstal z mrtvých. Stále ještě žijí ponořeni do smutku a beznaděje. Je až zvláštní, že přes všechny Ježíšovy předpovědi vzkříšení, ti nejbližší s nimi vůbec nepočítají, na rozdíl od Ježíšových nepřátel, kteří si jich naopak jsou vědomi natolik, že učiní opatření (zapečetěný kámen a římská stráž), aby vzkříšení nebylo možno ani naaranžovat.

Všimněme si opět časového údaje, jímž dnešní úryvek začíná: „Prvního dne v týdnu...“ tato formulace odkazuje na první den stvoření, kdy Bůh řekl: „buď světlo“ a oddělil světlo od tmy. Stvoření hmotného světla je obrazem Světla pravého, kterým je Bůh, kterým je Kristus – „Já jsem světlo světa“. Evangelista také naráží na skutečnost, že se jedná o vstup do Pánova dne, který už nemá konce, o nové stvoření, naplnění všeho v Bohu a Boha ve všem. Bůh už při stvoření světa měl před očima vzkříšení svého Syna, v kterém byl celý vesmír vykoupen ze smrti. Tento první den po sobotě lze chápat také jako den osmý: je to neděle, den Páně, a tím také den církve, která se shromažďuje v nedělní ráno k děkovné bohoslužbě, k Eucharistii, v níž je vzkříšení zpřítomněno. Je to den pro Boha a den pro člověka - rodinu, jež je obrazem Božím, i den pro vlastní duši, která je od křtu Božím příbytkem.

„přišla Marie Magdalská“ – ostatní evangelia uvádějí ještě jiné ženy, ale Jan jmenuje jen tuto Marii, a tím z ní činí příkladnou učednickou postavu. Její jméno odkazuje na Marii v Betánii, která viděla Boží slávu při vzkříšení Lazara, která pomazala Pána vonným olejem. Když ho viděla vyvýšeného na kříž, hledá ho tam, kde ho uložili. Jako už pod křížem stály – odhlédneme-li od Jana – pouze ženy, i první setkání s Kristem je spojováno s nimi. Církev se co do právní struktury zakládá na Petrovi a jedenácti apoštolech, ale co do konkrétní podoby života jsou to znovu a znovu ženy, kdo Pánovi otevírá dveře, jde s ním až pod kříž, a smí tedy také potkat Zmrtvýchvstalého.

„přišla časně ráno, ještě za tmy“ – časné ráno, poslední noční hlídka, je hodina, kdy je současně světlo i tma: slunce už osvěcuje nebe, ale ještě se neobjeví na zemi. To je vnitřní stav Marie, v níž je světlo lásky, ale také zmatek z toho, že nenachází milovaného.

„viděla, že je kámen od hrobu odstraněn“ – Ježíš nechal odstranit kámen i od Lazarova hrobu. Nyní beránek Boží, který snímá, tzn. odstraňuje, hřích světa a sám vstoupil do hrobu, odstraňuje definitivně kámen, který nás odděluje od života.

„běžela proto k Šimonu Petrovi“ – Marie nemůže pochopit, co vidí. Myslí si, že Ježíšovo tělo nechali jeho nepřátelé odnést. Běží to oznámit Petrovi – autoritě.

Co se tu stalo, je nepochopitelné všem, přátelům i nepřátelům. Pochopit to může jen ten, kdo zná Písma a Boží moc.

„Petr a ten druhý učedník ... běží ke hrobu, a ten druhý ... je u hrobu první“ – Ten druhý je rychlejší. Přiběhne ke hrobu první, stejně jako první dospěje k víře a k vidění Vzkříšeného (21,7) Vždyť srdce dává nohám i mysli křídla. Přítel, který miluje tak, jak je sám milován, předbíhá toho, který je mezi učedníky první.

„Naklonil se dovnitř a viděl, že tam leží pruhy plátna“ – milovaný učedník nevejde dovnitř; čeká na Petra na znamení úcty k němu. Dívá se ale dovnitř a vidí položená plátna. Nejsou neuspořádaně pohozena, jak by tomu bylo, kdyby bylo mrtvé tělo odneseno.

„rouška však, která byla na Ježíšově hlavě, neležela u těch pruhů plátna, ale složená zvlášť, na jiném místě.“ – ta rouška je závoj smrti, příkrov, který zahaluje všechny národy (srov. Iz 25,7) „Místem“ v nejužším slova smyslu byl pro židy chrám. Závoj smrti teď zahaluje starý židovský chrám. Bůh už v něm není. Nyní přebývá v Ježíšově těle, v novém chrámě, kde Bůh snímá každou roušku ze své i naší tváře. V něm vidím Boha tváří v tvář. To učedníci pochopí až po zmrtvýchvstání. O jedné samozřejmé věci však text nemluví, ale z předchozího to jasně vyplývá: v hrobě není hnilobný zápach; z pláten vychází vůně sta liber myrhy a aloe, které byly při pohřbu použity.

„potom vstoupil i ten druhý učedník ..., viděl a uvěřil“ - Rozložená plátna s rouškou ležící zvlášť jsou znamením toho, že Pán tam není a že nebyl ukraden. Když to milovaný učedník uvidí, uvěří v Ježíše, Pána života, aniž ho uvidí. Je vzorem těch, kdo po něm uvěří v Ježíše, aniž ho uvidí, skrze znamení, o kterých bude evangelista sám vyprávět. Tento druhý učedník vidí srdcem. Láska je počátkem víry, která dává život. Spojení vidění a věření chce říci, že víra není vůbec slepá, ale je zrakem otevřeným pro realitu. Láska „vidí“ znamení a „věří“ ve vzkříšeného Ježíše, aniž ho musí vidět.

 „ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých“ – teprve po Ježíšově vzkříšení, ověřeném očitými svědky, je možné rozumět Písmu, které celé mluví o něm. Pánovo zaslíbení je pochopitelné až po jeho naplnění a ve světle Ducha Svatého. Proto učedníci mohou uvěřit Písmu a Ježíšovu slovu až po jeho vzkříšení. Na tváři toho, kdo čte Písmo ještě bez víry, zůstává stále závoj, který bude odstraněn jen obrácením se ke Kristu Pánu. A to je dáno jen tomu, kdo uvěřil v jeho lásku a kdo ho miluje.

První učedníci, kteří se setkali se Vzkříšeným, nám o něm svědčí v evangeliu, my věříme jejich svědectví. Pro nás, kteří přicházíme po nich, se evangelia a celé Písmo stávají znamením, ve kterém se setkáváme s Ježíšem a v kterém ho vidíme.

Milí bratři a sestry, poděkujme dnes zvlášť Pánu při mši sv., že smíme patřit k těm, kdo porozuměli Písmu, kdo uvěřili v Boží lásku, ve vzkříšení, kdo vidí Ježíše a setkávají se s ním v jeho slově a ve svatém chlebě, s Ním, který je vzkříšení a život, a který to, co má jako první, dává i nám. Amen