5. listopad 2017

Člověk je ze své podstaty plný neklidu, chvění a nejistoty. V životě se o něj nejednou pokouší úzkost a děs. Neustále hledá odpověď na otázku „proč“? Proč přišlo to či ono, proč já a ne ti druzí, proč zrovna toto a zrovna teď, proč právě mé dítě nebo můj blízký, proč je toto třeba, proč to nejde jinak, proč nemůžu dál atd. Nebylo by však tajemství života, kdybychom znali odpovědi na tyto otázky. Přestože nám není dáno nahlížet na tyto věci šířeji, řekněme „Božíma očima“, pokusím se přinést klid do našich myslí a světlo do našich duší krátkou úvahou.

Všichni víme, že Ježíš přišel nalézt a zachránit vše co bylo ztraceno. Zástup jeho učedníků proto nebylo shromáždění neviňátek. Víme, že to byli zejména lidé z okraje společnosti, kteří byli těm „dobrým“ jen na obtíž. Stručně řečeno dnešním jazykem – chátra a ztracené existence. Ježíš však cíleně tyto lidi vyhledává a jejich setkání s ním známe z evangelií. Prozřetelnost přivedla Bartimea, Zachea, setníka z Kafarnaum, ženu s krvotokem a další do blízkosti Ježíše. A teď prosím zbystřete, přichází to nejdůležitější...

Reakce těchto doposud ztracených! Ve chvíli, která přichází a kterou jim přináší život, ve chvíli kdy je Bůh prostřednictvím Ježíše hledá v prachu světa, se tito hledaní ozývají. Bartimaios okřikován davem přesto úpěnlivě volá „Syne Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!“ Zacheus nedbá na vážnost svého úřadu a vlastní důstojnost a leze přes posměch okolí na strom, jen aby uviděl Pána a mohl jím být spatřen. Setník z Kafarnaum opustí svou povýšenost a s prosbou o uzdravení zároveň pokorně vyznává, že si nezaslouží, aby k němu Pán přišel, ale stačí, aby řekl jen slovo… Žena s krvotokem, vyobcovaná a považovaná za nečistou, ničeho nedbá, na nic nečeká a prodere se davem, aby se dotkla Ježíšova šatu. Výčet není zdaleka úplný. Podstatné přitom je, že všichni učinili jednu důležitou věc a to je jim společné. Ozvali se hledajícímu Ježíši! Nenechali se odradit ani okolnostmi, za kterých se jim přiblížil, ani okolím, předsudky či vlastní pýchou… Jednoduše, každý z nich dával svým způsobem najevo a křičel své „Ježíši, já jsem tady a vím, kdo jsi Ty!“. Tím byli nalezeni a zachráněni…

Tak i my mějme na paměti, že nás Bůh hledá. Ačkoliv se považujeme za hledající, to především my sami jsme hledáni. V životě přichází různé okamžiky včetně strádání, úzkosti či temna a to jsou přesně ty chvíle, kdy o to více Ježíš naslouchá, zda nezaslechne hlas své ztracené ovce. Vše má svůj smysl a vše vychází z lásky našeho pastýře. Stačí se mu jen ozvat, aby našel a mohl zachránit to, co bylo ztraceno… Bůh nás přece stvořil pro sebe, a proto nás chce zachránit. Nás malinké a přesto tolik milované.