2, listopad 2019

Pohled do notové partitury  dává tušit (ovšem pouze znalci, mně rozhodně ne), jaká krása se v ní ukrývá. Ale i tak je to stále jen shluk not po linkách notové osnovy. To co vdechne notovému zápisu život, je až člověk. Interpret se svým hudebním nadáním, který se ponoří do melodie a rozezní svůj nástroj podle stavu svého nitra. Tu smutněji, tu veseleji. Umění hry na hudební nástroj a krása hudby, to je oslava Tvůrce, ze kterého vše vychází, samotného Boha. Pro hřivny, kterými Bůh obdarovává člověka a přirozenou lidskou touhu povznést se k výšinám, můžeme vnímat nádheru hudby jako okamžiky, kdy jsme naladěni na "Boží notu".

Náhrobní kameny, řádky smutečních parte, několik odstavců epitafu či listů nekrologu. Artefakty a strohá slova pouze nedokonale zachycující mezníky a peripetie života zesnulého. Jak je to vzdáleno skutečnému prožitku a bohatství života!  Života, který dává člověku Bůh, aby v něm Bohu přinesl žádané ovoce. Někdy se to daří lépe, někdy je to s mnoha pády. Život každého člověka však i tak má svůj smysl a jeho bytí je oslavou a obrazem Tvůrce, samotného Boha. V naplnění svého bytí Hybatelem můžeme vnímat nádheru života, být s Bohem "na jedné lodi".

Vezmu-li instantní polévku, tak aby byla poživatelná a naplnila svůj smysl, musím ji nutně smíchat s vodou a uvařit. Vezmu-li notovou partituru, tak aby došla svého naplnění a smyslu, musí být precizně přehrána zdatným hudebníkem. Vezmu-li svůj vlastní život a ptám se po jeho pravém smyslu, musím nejprve nalézt víru v Ježíše Krista, abych konečně pochopil, že jsem zde prostě a jednoduše "skrze Něho, s Ním a v Něm". A to je fajn, to mi stačí ...