13. srpen 2024

Putování k Matce Boží

Myslím, že každý má své oblíbené místo, spojené s mnoha okamžiky, které prožil, nebo místo, které „změnilo jeho život“. Jedním z mých oblíbených míst, kam se ráda vracím je poutní místo Mariazell. Zde putovali v minulosti naši předkové, je to místo spojené s modlitbou a s děkováním za vyslyšení proseb. Zřejmě těmi nejznámější poutníky byl císař Karel VI. s manželkou Alžbětou, který věnoval basilice stříbrný oltář, kde je umístěna milostná soška P. Marie. Dalšími významnými poutníky byli novomanželé Marie Terezie a František Štěpán Lotrinský, kteří putovali k Matce Boží po své svatbě 12. února 1736.

Jako dítě jsem se setkala s obrazem baziliky v Mariazell na peněžence své maminky, která ji dostala darem od svého bratra, který zde zakončil svou pouť do Říma. Léta běžela a toto místo, zvěčnělé na předmětu, který stále doprovázel maminku, lákalo k navštíveni. Pravda nebylo tak vzdálené, ale díky hranicím mezi oběma světy, bylo pro mnoho z nás nedostupné. Touha poznat toto místo zůstávala, a nakonec došla naplnění. Od devadesátých let jsme toto poutní místo několikrát navštívili, soukromě i se skupinou poutníků. Vždy to bylo putování k naší Matce P. Marii.

Pro letošní putování k Matce Boží jsme si zvolili všední den, uprostřed prázdnin. Počasí slibovalo sluníčko a v předhůří Alp by mohlo být příjemněji, chladněji než v našich končinách. Když jsme se vydali na cestu bylo zamračeno a předpověď oznamovala celodenní déšť nejen u nás, ale i v Mariazell. Vzali jsme si bundy a boty do deště. Jak jsme se blížili k cíli, obloha se vyjasňovala a slunce ozařovalo vrcholky těch nejvyšších hor. Jako by nás chtělo ujistit, že se nemusíme obávat nepřízně počasí, když jsme se vydali za Matkou Boží. Cesta ubíhala a než věžní hodiny začaly odbíjet poledne dorazili jsme do cíle.

Jako vždy i tentokrát nás zde přivítalo městečko, ze kterého vyzařovala polední poklidná atmosféra, žádný shon, chaos či zmatek, jak to vidíme na ulicích našich měst. Naše cesta vedla nejprve do baziliky, poklonit se P. Marii. Když jsme stanuli před oltářem, viděli jsme milostnou sochu P. Marie oděnou do bílého roucha, na kterém byly vyšity všechny státní znaky států, které před více jak sto lety tvořily Rakousko-Uhersko. Sošce Panny Marie ze 13. století se někdy přezdívá Magna Mater Austriae (Velká Matka Rakouska).

Nad bazilikou po strmé cestičce lze projít křížovou cestu zakončenou Kalvarii. V blízkosti křížové cesty se nachází barokní vodní kaple, kde vyvěrá pramen vody zvláště léčivé na oči.

Jak víme, nic není náhoda, ani naše cesta. Ve tři hodiny začala u hlavního oltáře mše svatá v češtině, kterou měli domluvenou poutníci z Prahy. Bylo to velmi milé setkání s P. Marií při mši svaté v českém jazyce, zvlášť když texty liturgie byly vzaty ze svátku Navštívení P. Marie. Kazatel nám připomněl, že P. Maria jako nejčistší a nejjemnější stvoření nepřišlo na svět z nebe a neodešlo ze světa do nebe, ale zůstala zde s námi, jako naše Matka, která je nám nablízku a pomáhá nám svou přímluvou. Učí nás být pokornými, je třeba abychom jí důvěřovali, neboť je skutečně naší matkou.

Procházka městečkem a cesta zpět z místa pokoje do našeho běžného života plného shonu. Vrátili jsme se s jistotou, že nejsme sami, že máme svoji Matku, která se za nás přimlouvá. Naše víra a jistota v Boží přítomnost, nám pomůže jistě překonat naše starosti a nepokoj duše.

Matko milosrdenství, oroduj za nás.

Matko láskyhodná, oroduj za nás.

Matko Spasitelova, oroduj za nás.