1. červenec 2023

Votívní (děkovné) vídeňské kostely

Opět se přiblížila doba prázdnin a dovolených. Nevím, jak vy přátelé, ale řekla bych že s každým prožitým rokem, se tato doba stále rychleji přibližuje po čase vánočním a následně velikonočním… Letošní cyklus letních příspěvků jsem nazvala Léto 2023 a stejně jako v minulých letech i letos se zaměřím na okamžiky, které oslovily mne a myslím, že stojí za to, abych se o ně podělila s vámi.

První zastávka je věnována nedalekému hlavnímu městu, které kdysi bylo i naším hlavním městem, tedy Vídni. Pokud jej navštívíte, můžete v jeho centru najít dva velké kostely, které jsou označeny jako votivní, z nichž jeden je i tak nazýván. Je to kostel svatého Karla Boronejského – Karlskirche a tím druhým je Votivkirche. Výraz votivní jako věnovaný, darovaný, prosební, děkovný. Původní záměr votivních kostelů nebyla primární stavba z vděčnosti, ale stavba na základě přislíbení.

Rektorátní kostel svatého Karola Boromejského, zkráceně Karlskirche, je barokním klenotem, byl zasvěcen sv. Karlu Boromejskému, který se při ošetřování nemocných při morové epidemii nakazil morem a zemřel, je patronem proti moru. Nápis uvedený nad hlavním vchodem chrámu uvádí: „Vota mea reddam in conspectu timentium Deum“, tedy „Chci splnit slib před těmi, kteří mají bázeň před Bohem.“

Jsou to slova císaře Karla VI., který v roce 1713, kdy opět Vídeň prožívala další epidemii moru, neutekl z Vídně se svou rodinou, ale zůstal zde. 22. října 1713 svolal císař do Augustýnského kostela, starostu města, radní, šlechtu i církevní hodnostáře a ve slavnostním průvodu v modlitbách prošli městem do chrámu sv. Štěpána. V chrámě potom Karel VI. na kolenách, před hlavním oltářem prosil o dar zdraví pro všechny země monarchie a přislíbil postavit boží chrám z vděčnosti.

V architektonické soutěži zvítězil habsburský dvorní architekt Johann Bernhard Fischer von Erlach. Stavba byla zahájena 1716. Po smrti svého otce 1723, dílo převzal syn Joseph Emanuel Fischer von Erlach a dokončil stavbu v roce 1737. Délka chrámu je 80 metrů, šířka 60 metrů a kopule dosahuje výšky 72 metrů. Na vnitřní výzdobě fresek se podíleli barokní malíři Gaetano Fanti a Johann Michael Rottmayr, fresky zaujímají 1250 metrů čtverečních. Hlavním motivem je přímluva sv. Karla Boromejského podporovaného P. Marií a vyslyšení jeho proseb o ukončení moru.

Tento kostel by měl být blízký i všem Čechům, neboť Karel VI. povolal z Prahy řád křížovníků s červenou hvězdou, kteří při kostele působí dodnes. Tento mužský řád, je jediným mužským řádem, u jehož založení stála žena a to sv. Anežka Česká. Bylo to jediné místo, kde křížovníci působili nepřetržitě mezi lety 1948 – 1990.

Votivní kostel – Votivkirche – historie tohoto chrámu je opět spjata s událostí z 18. února 1853, kdy při odpolední procházce císaře Františka Josefa I. byl na něj spáchán neúspěšný atentát. Císař byl raněn, na památku této události a jako poděkování Bohu za císařovo přežití bylo rozhodnuto o vybudování Votivkirche - „Votivního chrámu a památníku vlastenectví a oddanosti lidu císařskému domu“.

Na stavbu kostela byla vyhlášená finanční sbírka, jejíž výše dosáhla celkem 300.000 zlatých. Papež Pius IX. daroval tomuto chrámu mramorový oltář, jehož součástí je mozaika Blahoslavené Panny Marie v jejím názvu jako Neposkvrněné početí, stojící na hadovi. Se stavbou chrámu se započalo 1855. V letech 1875 – 1878 se na tvorbě malovaných oken podíleli čeští malíři Josef Tulka spolu s Františkem Ženíškem a Maxem Pirnerem. Severní loď ukrývá kopii Madony z Guadeloupe, která zde byla umístěna jako vzpomínka na Ferdinanda Maxmiliána. Votivkirche dnes patří mezi nejkrásnější vídeňské památky.

Výška věže kostela je 99 m a František Josef I., si určil podmínku, že nová budova v blízkosti kostela nesmí být vyšší než kostel. Při stavbě vídeňské radnice 1872 – 1883 v neogotickém stylu architekt radnice Friedrich von Schnidt, našel typické „vídeňské řešení“ (myslím, že i my máme něco obdobného ve své povaze), radnici naplánoval do výšky 97,9 m, ale na její střední věži umístil 3,4 m vysokou postavu rytíře, který navíc ještě drží zástavu, a tak stavbu převyšuje eště o další dva metry. Radnice má tedy celkovou výšku až 103,3 m.

Na závěr bych použila krátkou úvahu Karel Gazdíka: „Oba vídeňské kostely jsou velkolepým zhmotněním vroucí vděčnosti Bohu, který dopouští mnohá trápení, ale vždy jen tolik, kolik dokážeme unést., A jsou to právě ta trápení, které nás motivují k modlitbě, prosíc Boha často o pomoc a zažehnání utrpení nebo katastrof. No často si při prošení Boha uvědomuji, zda mu přímo úměrně k prosení také dostatečně děkujeme. Či si na Boha skutečně nevzpomínáme jen v čase zkoušky. Nejsme sice bohatí císařové, kteří svoji vděčnost zhmotnili do výstavby kamenných chrámu, které věnovali Bohu. Chrámem jsou i naše srdce, která můžeme Bohu denně věnovat a v nich mimo proseb i děkovat za poskytnutou Boží pomoc na cestě ke spáse…“

Přeji vám všem, až se vydáte na cestu do Vídně, nezapomeňte oba chrámy navštívit. Půjdete i ve stopách našich předků… Prožívejte léto poznáváním nového, ale také objevováním neustálé přítomnosti Boha