1. srpen 2023

Služba s radostí nebo z povinnosti

Dnes bych začala úryvkem z 1. listu apoštola Petra. „Navzájem si pomáhejte podle míry Božích darů jako dobří správcové rozmanité Boží milosti. Kdo má dar řeči, ať si je vědom, že přednáší slovo Boží. Kdo slouží, ať si je vědom, že pověření k tomu přijal od Boha, aby tak byl ve všem oslavován Bůh skrze Ježíše Krista.“ (1 Petr 4,10-11b).

Když tak poslouchám své přátele z mnoha farností, vždy se objeví jeden problém, který se táhne jako červená nitka. Souvisí to se službou pro kostel a farnost. Jak se v kostelích objevuje stále více prázdných lavic, tak pomalu se objevují volná místa ve službě pro chrám i farnost.

Jsou to lidé, kteří se věnují úklidu kostela a farních budov či zahrad, funkci kostelníka, perou prádlo pro kostel nebo mají na starosti výzdobu kostelů, někdy chybí i členové v chrámovém sboru nebo ministranti. Naskýtá se otázka, co za tím vězí? Zjistila jsem, že i ve farnosti o níž jsem si myslela, že je skvělá a vše funguje „jako po drátku“ se potýkají se obdobnými problémy.

Cinkl mobil a sms našich přátel se ptala, zda-li jsme doma či na dovolené. Brzy na to zazvonil zvonek a naši přátelé stáli u dveří. Bylo to velmi milé setkání po dlouhé době. A jak to tak bývá zvykem, i naše povídání se dostalo k tématu co je nového v našich farnostech a jak jsme do ní zapojeni.

Shodli jsme, že je dobré zapojit do služby kolem kostela a aktivit co nejvíce farníků. Jedna nebo tři zbožné duše nejsou schopny fyzicky ani psychicky po dlouhý čas sloužit tak, aby měly vždy úsměv na tváři a vše zvládaly na 100 procent.

Již v prvotní církvi musel zakročit svatý Petr a ve svém prvním listě napomínat křesťany v Pontu, Kapadokii, Asii a Bitýnii, aby žili podle zásad evangelia. Všechny služby by měly být v každé farnosti rozděleny a vedle těch, kteří službu konají, by měli být postupně oslovováni a zapojováni do života farnosti další členové společenství, neboť farnost nestojí pouze na Petrovi, Pavlovi nebo Marii, ale na jednotlivých lidech, kteří si zde našli své místo a přijali službu, či poslání, jak to někteří nazývají, aby společně vytvářeli společenství Lásky, a když někdo odejde na věčnost, život farního společenství pokračuje dál, aniž by se musel urychleně najít někdo, kdo by nebohého zastal. Jak se zpívá v jedné písni Po lásce poznají křesťany…

Eva, starostlivá manželka a maminka dnes již čtyř dospělých dětí, dcera pana kostelníka měla vždy na prvním místě zaobstarání své rodiny, ale také vrozenou povinnost, aby bylo vše v kostele i na faře čisté a připravené. „Je rozumné, když si ženy rozdělí praní kostelního prádla, jedna se bude starat o oltářní plachty, druhá o ministrantské rochety a alby, další bude mít na starosti kalichové prádlo.

Dnešní doba je poznamenána „nedostatkem času“ a proto se těžko hledá ten, kdo by sloužil s radostí. Snadněji se setkáváš s tím, kdo přijme úkol, ale slouží z povinnosti a když mu vysvětlíš, jak by se, co mělo dělat, tak slyšíš odpověď, buď to budu dělat tak, nebo si najdi jiného…

Pokud se rozhodneš k tomu, že se budeš ze všech sil snažit udělat vše sama“, pokračovala Eva: „Potom jsi ztracena, zpočátku to zvládáš, později Ti to začne přerůstat přes hlavu, a začaly by se v tvém slovníku objevovat slova, kterým se vyhýbáš…. Prostě to všechno nelze zvládat.“

A Jirka naše povídání doplnil: „Občas to s ní není k vydržení, když nás všechny zapojí do práce a když třeba zjistím, že nemám čím zalévat, neboť konvička chyběla v kostele a na otázku: Ty jsi nekoupil novou, jenom hlesnu, vždyť nikdo neříkal abych ji koupil… Máš takovou ženu „zabít“, ne stále ji miluji víc a víc.“

A když jsem večer otevřela Písmo svaté, objevila jsem: „Řekl jim: „Pojďte – jen vy sami – někam stranou na osamělé místo a trochu si odpočiňte.“(Mk 6,31)“