6. říjen 2019

Léto definitivně odešlo a svou vládu převzal podzim. Děti začaly chodit do školy a sluníčko přestalo svítit a začalo zářit. A je také na čase, aby se rozloučily i letní příběhy... Tak snad na shledanou  příští rok …

Setkání...

„Tak to je nádherné... Píšeš o návštěvě Kroměříže minulou neděli. A kde byli my? Také v Kroměříži!“ Začínal pozdrav našich přátel. Zjistili jsme, že jsme procházeli stejnými cestičkami a snad jsme seděli i u stejného stolu ve stejné kavárně v podloubí kroměřížského náměstí. Přestože jsme se pohybovali ve stejných místech, nepotkali jsme se… My, stejně jako naši přátelé, jsme prožili krásný den. Jen jsme si povzdechli, škoda, že jsme se nepotkali….

Občas se může stát, že vstoupíme do chrámu na bohoslužbu a nedokážeme se soustředit. Naše myšlenky se ubírají různým směrem a my jako bychom nebyli přítomni. Cítíme se  pouze „účastníky bohoslužby“ a děláme stejné úkony jako soused v lavici před námi… Také se můžeme ptát, zda je taková účast na bohoslužbě vhodná, zda bychom raději neměli odejít. Pokud se setkáme s moudrostí Otců pouště (3.-4. stol.p,Kr.), pochopíme, že to, co můžeme Bohu přinést je čas, který mu věnujeme. Čas, který mu věnujeme, je to jediné, co můžeme Bohu dát! Nic víc, neboť On má vše…

Nalézání...

V nedělním kázání O. Tomáš mluvil o ztrátě a také o nalézání věcí ztracených, zvláště o velkém přímluvci, kterým je sv. Antonín Paduánský.  Pomáhá nalézat ztracenou víru, naději, ale také i ztracené věci. A myslím, že nejeden z nás má tuto zkušenost. Cokoliv jsme nemohli najít, vždy jsme se obraceli s prosbou ke sv. Antonínovi. Někdy se stalo, že jsme se již smířili se ztrátou věci, kterou jsme měli rádi, nebo byla pro nás nějakým způsobem důležitá. Potom jsme ji objevili a měli jsme dvojnásobnou radost z nalezené věci stejně jako „vdova z nalezené mince, či pastýř ze zatoulané ovečky“…

Ztratíme-li něco obyčejného, nevnímáme tuto ztrátu. Ztratíme-li něco důležitého, jsme chvíli rozladěni a snažíme se procházet různá místa a hledat ztracené a potom si vzpomeneme i na pomoc sv. Antonína.  Ztratíme-li však víru, potom už nemáme nic co by nám mohlo přinést radost a také objevit skutečný smysl našeho života. Nejprve se snažíme hledat něco, co by víru nahradilo, ale každá náhražka je jednou nahrazena něčím novým, co však je vzápětí též odloženo, neboť to není to „pravé“. Prosme tedy o dar víry sv. Antonína,  jak pro nás samotné, tak pro naše děti i vnuky. Nic víc jim nedokážeme dát. A víra, je-li skutečně žitá, nás může nejen změnit, ale dokonce proměnit v „nového člověka“, který objeví, že život s Pánem Bohem může být velkým „dobrodružstvím“.

Odměna

Odměna může být různá, jak mi nedávno vyprávěl pracovník záchranné služby. Přijeli pomoci staré paní, a ukázalo se, že je to jeho prateta.  Když pomáhal nastoupit tetičce do sanitky, měla v ruce připravenu minci, kterou chtěla ocenit pomoc záchranáře. Tetička si však nebyla zcela jista a položila otázku: „... a ty jsi čí?“ „Jsem Vašek od Jirky“, odpověděl na otázku záchranář. „Tak ty jsi tedy Jirkův syn“, zopakovala pro sebe a vložila připravenou minci do kapsy. Z ní také vylovila červené jablko a podala ho Vaškovi se slovy: „To máš za pomoc a děkuji Ti.“

Pohled na výši odměny se může lišit. Jinak ji vidí darující a jinak obdarovaný. Zvlášť krásné je být obdarovaným ve chvíli, kdy to nečekáme.  Čas od času se však objeví okamžiky, kdy se od nás „dary“ očekávají. Budeme-li mít svá srdce otevřená a vnímavá, určitě ten okamžik včas rozpoznáme a vždy objevíme něco, čím můžeme druhého potěšit. Ne vždy je to o nákladných darech, ale třeba o času, který mohu věnovat svým přátelům, manželovi nebo dětem.