16. září 2017

Jak je vidět, večery se začínají prodlužovat. Zjistila jsem že vlaštovky nám zamávaly na rozloučenou křídly a i když se tak trochu bráníme přijmout skutečnost, podzim zaklepal na dveře. Také letní příběhy se přichází rozloučit a dá-li Pán, tak snad se příští léto zase vrátí...

Takové malé nedorozumění

"Čeká mne druhá svatba, tentokrát Pavlínka. Hlavně, aby jim to vyšlo." Svěřila se mi nedávno kamarádka. Tak jsem starostlivé mamince vyjádřila své přesvědčení, že určitě je to ten pravý pro její dceru. Když jsme se rozcházely, vybavila jsem si rozhovor s mou kmotrou. "Už do obchodu nemůžu, tak vždy napíši kmocháčkovi, co má koupit a vystřihnu obrázky z letáků, aby věděl, jak co vypadá. Posledně přišel z nákupu a povídá, tady máš tu mast na vrásky. Jakou mast, žádnou jsem nechtěla a koupil jsi mi ten lak na vlasy? Vždyť jsi chtěla mast na vrásky, podívej se přeci. Víš, vystřihla jsem mu lak na vlasy a když to vytahoval v obchodě, tak viděl krém proti vráskám, který byl na druhé straně.“ Ujistila jsem ji, že je to v pořádku, neboť i přes šedesát let společné cesty, ji chce mít stále krásnou...

Onen svatební slib není pouhá formalita která má zajistit, že já i ty, jsme od této chvíle my. Je to skutečné odevzdání se, se vším všudy, s problémy i radostmi, s minulostí, přítomností i budoucností. Od tohoto okamžiku se nemůžu rozhodovat sama podle sebe, ale už to musí být společná rozhodnutí, jsem přece pouze "polovina celého člověka". Pokud je slib pouze formalita, vždyť o nic nejde, můžeme se klidně rozejít... Potom to není skutečné rozhodnutí, ale snad strach být odpovědným sám sobě i tomu druhému a říci ANO, když by skutečně odpovědné mělo být NE. Tím můžeme velmi ublížit tomu druhému a následně i rodina, kterou založíme nebude budována na pevných vztazích, zůstaneme nakonec sami a nešťastni. Přitom stačilo tak málo, nebát se a říci NE.

Pomoc souseda

Prohlížela jsem staré fotografie a objevila jsem i starou fotografii našeho domu, se dřevěnými schody. Tak nějak jsem se vrátila o mnoho desítek let, kdy táta něco nesl na půdu a zakopl. Skutálel se dolů a zůstal ležet pod schody. Naštěstí sousedi stavěli dům, tak chlapi, jak to bývalo zvykem na vsi, otevřeli branku a přinesli tátu do kuchyně. Měl vyražený dech a nemohl mluvit. Jeden ze strýců, jak jsme jim říkali, povídal mamince: "Věro, měla bys zavolat faráře, Lojza sotva dýchá, má na čele studený smrtelný pot". Záchranka tátu odvezla, pobyl asi týden v nemocnici, neboť měl naražené rameno a zlomená žebra.

Říká se, že nedávno minulá doba byla zlá a krutá. Lidé však měli k sobě blízko a dokázali si vzájemně pomáhat. Dnešní doba je svobodná, člověk může podnikat cokoliv, na co jen pomyslí, cestovat, organizovat různá setkávání. Dokáže však pomáhat jeden druhému i když jsme "pouze sousedi“? Dokáže se také dobře připravit na odchod z tohoto světa? Nejsem si až tak úplně jistá, že se tak děje. Je mnoho okamžiků, kdy jsme nabádáni, abychom pamatovali na náš "odchod do otcovského domu“. Ono překročení z jednoho světa do světa druhého není snadné. Neodkládejme svá rozhodnutí, napravit "to co jsme kdysi provedli", neboť nikdo neví, kdy přijde jeho čas a co vše může převážit misku vah ke dnu.

Překvapení

V polední přestávce jsem u oběda vyslechla náhodný rozhovor od vedlejšího stolu. "S manželem slavíme narozeniny v jednom měsíci, on v první polovině a já koncem měsíce. Tak si představ jaký jsme dostali od syna dárek?", vyprávěla žena středních let své společnici. Předal nám obálku s příspěvkem na volnočasové aktivity. Byli jsme oba z dárku překvapeni, zvláště s výši příspěvku. Kdyby nám dal poukaz bez obálky, tak bychom hubovali, proč tolik utrácí, tak jsme alespoň v první chvíli nemohli nic namítat. Úplně nás to dojalo, ani by nás nenapadlo, že s něčím takovým přijde."

Snažíme se své děti chránit, občas také omlouvat jejich chyby, připomínáme si, že jsou již dospělí, mají své zaměstnání a povinnosti. Někdy si však neuvědomíme, že jsou již skutečně dospělí a schopni "samostatného života" i když nám připadá, že bez naší pomoci či rady by nevěděli jak dál. Tu dospělost poznáme, až přijdou a překvapí nás svými činy a rozhodnutími. A my rodiče bychom si měli také občas uvědomit, že nám byly "pouze svěřeny do péče, abychom je vychovali a naučili být člověkem, kterému bylo vštípeno desatero, tedy člověkem s velkým Č". Proto bychom se měli za ně modlit a prosit sv. Moniku o přímluvu za své děti. A věřte, že nás potom naše děti dokáží často překvapovat v tom dobrém slova smyslu.

Max Kašparů

Slyšíme-li slova o věrnosti ve vztazích, neměly by nás hned napadat vztahy mezi muži a ženami, ale vztahy mezi člověkem a jeho slovy. Kdo je věrný svému slovu, dovede být věrný kdekoliv.

Až nám zbude chvíle času, zamysleme se nad vzájemnými vztahy příčin a následků také v našich životech. A uvědomme si, že pokud z boty nevytáhneme hřebík, žádný lékař nám bolavou patu nevyléčí.

Pořídil jsem si štěně hlídacího psa. Vyrostl z něho pes vítací. Často se nám stane, že nás potká i radostné zklamání. V duchovním životě zvlášť.