8. srpen 2017

Víš jsem tak moc unavený...

Skončil školní rok a tak babička pozvala svého vnoučka, druháka do cukrárny. Seděli u stolku a povídali a babička pozorovala jak se Tomáškovi pomalu zavírají očička. "Prosím Tě, co jsi dělal, že Ti padají oči?", ptala se babička. "To víš, jsem strašně unavený, dostali jsme vysvědčení a čekali na projev paní ředitelky v rozhlase. To bylo nekonečné, protože celá škola musela počkat až se nejdřív prvňáci podívají, kam budou chodit do druhé třídy..."

Občas se nám zdá, že čekání na cokoliv je nesmírně dlouhé a zdržuje nás v našem rychlém životním tempu a plán naší činnosti je narušen. Není to spíše naopak? Neumíme "neplánovanou" přestávku v našem rozvrhu využít k něčemu, co jsme již dlouho nedělali. Třeba k napsání pozdravu přátelům, či povídání si s dětmi nebo třeba také k rozhovoru s Otcem...

Můžu odpočívat

U našeho paneláku byla lavička, většinou zela prázdnotou. Pískoviště bylo dál, takže nebyla využívaná maminkami s dětmi. Až najednou, zde sedávala jedna starší paní z druhého poschodí, buď četla knihu nebo pozorovala okolí. Všimla jsem si, že zde trávila zpravidla stejně dlouhou dobu. Když ji viděl soused z posledního poschodí, tak se ptal: "Dobrý den, paní doktorko, není zase tak pěkné počasí, aby jste se vypravila odpočívat ven. Víte, pane Nováku, koupila jsem si novou automatickou pračku. Vždy, když peru, tak si sednu na lavičku a odpočívám. Ona pracuje za mě a tak čas, který ušetřím, využívám pro sebe.“

Kolik máme kolem sebe pomocníků v domácnostech, není to jen pračka, myčka, sekačky na trávu a různí roboti, které využíváme při svých každodenních činnostech. Dovedeme si tento čas, který "ušetříme tím, že za nás pracují" naši pomocníci využít pro sebe? Dokážeme ocenit tyto výdobytky techniky? Nebo spíše jsme stále stejně nespokojení s tím, jak čas rychle běží a my "si hloupě“ organizujeme zbytečné činnosti, které nás nijak neobohacují, ba naopak nás svazují a zatěžují?

Přání

"Milá teto, k tvým narozeninám ti přeji hodně zdraví, štěstí a aby sis se mnou hrála na schovku, to umíš moc dobře“. Vzpomíná prateta na přání svého sedmiletého synovce. Je mi téměř osmdesát a malý Vašík mi jinými slovy vyjeví přání, že s nikým jiným není hra na schovávanou tak dobrá jako se mnou. Je to úsměvné, ale ráda mu vyhovím a když přijde na návštěvu, tak se schováváme... Snad bude mít hezké vzpomínky na dětství a já mám pocit důležitosti ve hře dítěte...

Když vyjevíme své přání, je to stejně upřímné, jako je přání dítěte. Nestává se nám občas, že naše přání jsou pouze formální a abychom tak splnili povinnost, která se žádá? Než přikročíme k přání, pokusme se zamyslet co komu přejeme, zda to skutečně myslíme upřímně a ten komu své přání předneseme bude natolik oslovený, že naše přání akceptuje a vyplní, stejně jako teta svému synovci.

Na závěr myšlenka MUDr. Maxe Kašpara

Mnozí současní žadatelé o křest dítěte nebo o církevní sňatek mi připomínají jednání zákazníků, kteří kupují auta jen podle líbivé barvy. Kde mají vozy motor nebo brzdu, už je vůbec nezajímá.

(cl)