29. červenec 2017

Hospodyně opět nestíhá

Potkala jsem se v kavárně se svou dobrou známou. Tak jsme rozprávěly o všeličems až přišlo na problematiku, zda všechno zvládáme a jak nám běží čas. Víš, já to řeším následovně, povídá Terezka, když přijde návštěva a nic není napečeno, nabídnu sušenku s omluvou: "To víte, ta naše hospodyně opět nestíhá, neupekla ani bábovku, asi ji budu muset propustit a bez doporučení...“

Tak jsem si uvědomila, že je třeba se dívat na to, co člověk zvládá z jiné strany. Tedy ne na to, co jsem nestihla udělat, bylo by toho asi velmi mnoho. Pokud se podívám na to, co jsem v mezích možností udělala, jsem často překvapena. A tu si vždy vzpomenu na lektora, který své přednášky končil slovy: "Času je tolik, kolik jeho třeba. Jenom je třeba, být dobrým hospodářem..."

Jak člověk naloží s časem, který je mu vyměřený, záleží na něm samotném a nedokáže-li se v mládí naučit s ním hospodařit, později se to už nedohoní...

Mít čas pro všechny

Když jsem byla malá, obdivovala jsem naši sousedku, byla to stará paní, vdova. Dříve jsme neříkali paní, ale tetičko. Paní bylo vznešené a také vzdálené. Tetička to byla osoba blízká, kterou jsme mohli požádat o radu i o pomoc a neostýchali jsme se. Tedy naše sousedka, tetička žila velmi skromným životem. Syn se oženil a odstěhoval, občas navštívil maminku. Pokud bylo možno tetička se neustále pohybovala po dvoře a malé zahrádce, kde dozrávalo drobné ovoce snad všech druhů. Kdokoliv šel kolem a pozdravil ji, vždy mu odpověděla a přidala alespoň jednu větu a tím jakoby se stala účastnou na jeho životní cestě. Za tu dobu, co jsem ji pozorovala vyslechla spoustu bolestí a starostí, ale také prožívala radost pokud se o ni někdo podělil.

Jako děvče jsem si říkala, že bych chtěla být jednou také takovou hodnou tetičkou...

Pokud budeme mít možnost, zkusme poslouchat, ne mluvit, ale naslouchat. Čas, takto prožitý, nepřijde vniveč, ale dáme mnohem více, než myslíme. Naslouchat a "putovat" s někým po jeho životní cestě je dar, který nelze nikde koupit a nedá se vyčíslit v žádné měně, snad pouze v té "vatikánské"...

Kdo byl vítězem

V sousedství měli dvě děti. Starší Karel, byl takový správný "profous", nosil lenonky a neustále o všem přemýšlel. Miloval různé příběhy včetně pohádek. Mladší Zdeňka, to byla zase "kluk v sukních". Vždy mi připomínali hrdiny knihy Kája Mařík, ale s tím, že ty správné nápady měla Zdeňa a ty námitky zase Kája. Bylo zajímavé obě děti pozorovat při jejich činnosti a při domluvách co budou podnikat. Kája chtěl pokaždé závodit, ale rychlejší Zdeňa jej vždy předběhla a to Kájovi bylo líto, byl mrzutý a nechtěl už nic společně podnikat. Zdeňa to vyřešila po svém. Když vyběhli a Kája nestačil, tak zvolnila tempo a Kája byl první a hry pokračovaly dál...

A kdo byl vlastně vítězem té soutěže? Na to si musí každý odpovědět sám. Důležité je, abychom dokázali vždy nejen v dětských hrách, najít "optimální řešení". Tedy takové, které je v dané chvíli tím nejlepším a pokud navíc ještě přidáme "trochu pokory", "hrstku sebezáporu" a "špetku oběti", potom nemusíme mít obavu, že naše životní cesta povede chybným směrem.

MUDr. Max Kašparů

Bůh není zakázkový krejčí, který nám střihne život podle našich představ.
Bůh je dárce kvalitních látek i účelných modelů a záleží jen na nás, co si z nich ušijeme.