20. červenec 2017

Co zavinily semišky

„Nikdy nevíme, zda to, co si vybíráme je to správné“, začala vzpomínání na svého dědečka mladá dívka. „Ještě než ukončil měšťanku, tak měl jasný cíl. Vyučí se automechanikem. To je to nejlepší řemeslo a navíc bude jezdit samými moderními auty a všichni se budou za ním otáčet, zvlášť děvčata. Našel si dílnu a pradědeček pomohl vše zařídit.

Dědeček nastoupil do učení a velmi se snažil. Jednou po práci ho pan mistr poslal, aby vyčistil sváteční boty. Všechny boty dědeček řádně nakrémoval a vyleštil, pouze jedny pánské polobotky vypadaly spíše hůře než lépe a to byl kámen úrazu. Semišky pana mistra. Když je uviděl, tak dědeček pouze stihl vyběhnout ze dveří a slyšel už se sem nikdy nevracej kluku jeden zatrápený...

Na dědečkovu omluvu je nutno uvést, že semišové polobotky, před tím nikdy neviděl a také nevěděl, že se nesmí krémovat. A tak semišky zavinily, že dědečkův sen být automechanikem a jezdit s těmi nejkrásnějšími auty vzal za své. V továrně se vyučil strojním zámečníkem, dokončil průmyslovku a stal se konstruktérem. Když se rozhodli s babičkou, že si postaví dům, tak si jej sám „namaloval“.

Lidsky vzato, přece jedny boty nemohly zničit přání chlapce a úplně změnit jeho život. Pohledem víry vidíme, něco jiného. Dítě dostalo mnohem více a teprve s odstupem času pochopíme, že ne vždy je splnění našich snů pro nás to nejlepší.

Chtěl požádat…

Dovedete si představit sobotní dopoledne, prádlo do pračky, uvařit oběd a ještě třeba upéct koláč. I když dcery jsou už dospělé a každá přiloží svou ruku k dílu, myslím, že vždy vše visí na matce,“ rozhovořila se žena středních let.

„Tak jsem „uvězněna v kuchyni“, když zazvonil zvonek. Maruška šla otevřít a přivedla s sebou do kuchyně Františka, který držel v ruce pěkně uvázanou kytici. Maruška začala, mami víš, František by Tě chtěl o něco požádat...

Asi stejně jako každá matka jsem se zarazila, v ruce nůž, kterým jsem škrábala brambory na oběd, mi málem vypadl. Pouze jsem hlesla ano, prosím a František nesmělým hlasem pronesl, mohla byste mi prosím podat tu vázu, přinesl jsem Marušce kytku na ukončení zkouškového období. Nevím, kdo byl víc překvapený, zda já nebo František. Když však přišla ta pravá chvíle, tak jsem při žádosti o ruku už brambory neškrábala. V rodině se traduje, že Franta musel mít velkou trpělivost, neboť když přišel s kytkou, tak maminka měla vždy v ruce nůž.“ Ukončila své povídání starostlivá matka.

Jsou okamžiky, které i když čekáme, nakonec přijdou a proběhnou buď úplně jindy, než je čekáme nebo úplně jinak, než bychom předpokládali. Prostě nelze si vždy nazkoušet ony důležité události našeho života jako na divadelním představení. Pokud vše vložíme do rukou našeho „Otce na nebesích“, nemusíme se obávat, že zklameme a svou roli nezvládneme. Člověk je jedinečný tvor, který nemá žádnou kopii a tudíž všechny prožitky jsou darem, které jsou určeny každému jednotlivci a nikdy se neopakují, i když na první pohled se může zdát že ano.

Spadnutá trolej

Nastoupila jsem do rychlíku, který směřoval do svého cíle s přesností japonských vlaků. Téměř v polovině cesty na pravidelné zastávce se ozvalo hlášení, že spadlá trolej v nadcházející stanici nám přinese zpoždění, nejdříve minutové a později téměř dvou hodinové.

Bylo zvláštní pozorovat spolucestující. Někteří propadali panice a dožadovali se občerstvení, aby je nestihla patrně smrt hladem. Jiní propadali téměř hysterii, když nedokázali někomu na druhé straně mobilního spojení vysvětlit, že má rychlík zpoždění. Nejvíce mne zaujala rozmluva dvou mužů středního věku, kteří trávili svůj volný čas cestováním po zajímavých místech. Jeden z nich se rozpovídal o poušti, jak je pustá, bez rostlin a bez viditelného života. Vítr, který neustále vane, přináší strašidelné zvuky. Nebezpeční obyvatelé jako tarantuly a chřestýši se míhají po svých stezkách a stačí jen málo, nepozornost a člověk umírá... Dokonce pobyt zde jej přivedl i na myšlenky související se smrtí.

Tak jsem se ptala sama sebe, co dokáže jedna porucha, jak dokáže změnit chování lidí, jejich naplánované hodiny toho dne byly změněny a oni zůstávají zcela bezradní, stejně jako roboti, kterým porucha zruší jejich program. I když se člověk musí přizpůsobit změně, přece je třeba se z druhé strany podívat na to co získal.

Třeba otec se musí postarat o děti, neboť matka nepřišla včas... Přítel musel vymyslet jinou náplň schůzky, neboť film, kterých chtěl vidět s dívkou byl téměř u konce... Manžel zašel do obchodu a nakoupil aby byla večeře včas. Ti ostatní, místo těch sedících v rychlíku, museli něco udělat a tím obdarovali, ty co byli na cestě. Neboť děti měly s tátou zajímavé sportovní odpoledne, mladí místo filmu našli volné místo v kavárně a mohli si celý večer vyprávět co vše prožívali a manželka zjistila, že má úžasného manžela, který dokázal vykouzlit večeři...

A najednou vidíme, že těch darů je více než dost. Vždyť přízeň Nejvyššího je nevyčerpatelná...

Max Kašparů:

Varujme se dvou nemocí.

• neporovnávejme se s druhými. Vzhledem k našim kladům vyjdou oni jako horší a před jejich přednostmi chytíme komplex méněcennosti.
• neodvozujme svou hodnotu od výkonu. Vždyť lidská duše má vždy a za všech okolností nevyčíslitelnou cenu. Cenu Kristovy krve.