Letní příběhy 2018 - 5
21. září 2018
Každé ráno vstává slunce později a pokud procházíme kolem vodních ploch můžeme pozorovat nad hladinou vodní opar, jak se říká v pohádkách takové „Melžinky“. Léto nás opouští a pomalu přichází podzim v plné své kráse s pestrou barevnou paletou a také s barevnými plody, které nacházíme jak na zahrádkách, tak na loukách či v lese. Léto končí a také se pro tento rok loučí i letní příběhy. Snad dokázaly vykouzlit úsměv nebo nás přiměly ke krátkému zamyšlení. Přeji Vám, aby podzim nepřinesl pouze chladné a nevlídné počasí, ale dokázal též vykouzlit okamžiky, v teple domova, na které se nezapomíná a připomenou, že dobro i láska jsou uprostřed našeho společenství, jen je třeba mít otevřená srdce a naslouchat...
Lze žít i bez vysokých plotů?
„Návštěvu přátel v Holandsku jsme plánovali delší čas a tak jsme se konečně v létě vydali na cestu“, vyprávěla mi sousedka. „Víš co mne nejvíce zaujalo? Že většina domů nemá záclony a pokud ano, tak takové „mini“. Pozorovala jsem jedno odpoledne, jak lidé prochází ulicí. Nezaznamenala jsem, že by někdo nahlížel do oken. Pouze jeden manželský pár se zastavil uprostřed chodníku a mával na nás v obývacím pokoji. To je moje kamarádka s manželem poznamenala Johana, která oplatila pozdrav svým přátelům. Jedno pozdní odpoledne jsme navštívili Johaninu sestru a seděli jsme na zahradě, povídali jsme si u šálku kávy. Zahrada nesousedila s ulicí, ale vodním kanálem a tak kolem nás projížděly nejen čluny, ale i větší plavidla. Byl to zvláštní zážitek, když kolem domu projíždí loď s pasažéry a zahrada neměla téměř žádný plot, jenom nízký keřík určoval hranici země s vodní hladinou. Hostitelka Maja odpověděla kapitánovi na pozdrav a dodala, je to spolužák, když je třeba, tak můžeme přistoupit i na zahradě...“
Tak jsem přemýšlela, proč my stavíme vysoké ploty kolem svých domů, když to jde i bez nich. Čeho se bojíme, co skrýváme, nebo se tak zavíráme do svých „ulit“? Co vlastním, vím sám nejlépe a tedy si nemusím vytyčovat hranice. Pokud vím, co je mé, potom musím respektovat to, co moje není a zachovávat suverenitu toho místa a k přesunu z místa A do místa B zvolím vytyčenou cestu. Ne, že si zvolím trasu přímou, přes cizí „území“, potom musím počítat s možnými následky. Ne vždy o životě jednotlivce svědčí vysoký plot kolem jeho pozemku, ale skutky které koná...
Vždyť je psáno: "Neboť tomu, kdo má, bude dáno, ale tomu, kdo nemá, bude vzato i to, co si myslí že má."
Koná dobro, aniž to tuší...
Ráda si povídám se svou přítelkyní Jiřinkou. Je to starší dáma a dokáže své každodenní prožitky předávat dál a současně svědčí o dobru, které je člověku dáno. „Tak si představ, že mi zavolala Fanynka, která se stará o úklid kostela v centru města, zda bych ji nepomohla zajistit květinovou výzdobu. Nakoupila jsem v marketu několik svazků květin a dostavila se do kostela. Společnými silami jsme ozdobily hlavní i vedlejší oltáře. Potom jsem byla společně s ostatními pozvaná na kávu. Žasla jsem, jaké luxusní zákusky a obložené housky byly připraveny. Přemýšlela jsem, kdo asi má nějaké výročí, když přinesl takové pohoštění. Vedle mne seděla stará paní a nabízela mi delikatesní občerstvení. Nesměle jsem se zeptala, kdo byl tak laskavý a přinesl takové drahé dobroty. Víte, každý den chodím kolem vyhlášeného a drahého pekařství v naší ulici. Procházím-li ráno, kdy se otvírá, vždy mne personál vybídne, abych chvíli počkala. Přinesou mi zabalené výrobky, které již nemůžou prodávat, neboť zůstaly ve vitrínách od minulého dne. Vždy zdvořile poděkuji, jsem za to vděčná. Vůbec neví, jak pomáhají ostatním aniž to tuší. Každý z nás, pokud ještě může, se snaží pomáhat, aby to bylo v tomto kostele krásné. A tak když se vše uklidí a vyzdobí, je pěkné, že se hned nerozejdeme, ale společně si uvaříme kávu, můžeme i něco dobrého zakousnout a prožívat společné okamžiky. Když se vracím zpět domů, přicházím do prázdného bytu, ale tu jsem šťastná, neboť zde můžeme naše starosti i radosti prožívat společně. Víš“, končila své vyprávění Jiřinka, „ráno jsem rychle vyběhla z domu a nic jsem si s sebou nebrala a byla jsem obdarována nejen kávou a zákuskem, ale hlavně společenstvím lidí, kteří dokáží společně pracovat, ale i odpočívat a pomáhat jeden druhému...“
Stáváme se aktéry v různých situacích a ani netušíme, že jsme pouze vykonavateli nebo prostředníky, které si On zvolí a posílá. Pokud možno, přijímejme tyto výzvy bez velkého přemýšlení, pokud budeme dlouho přemýšlet zda přijat pozvání nebo promýšlet jakou zvolit výmluvu, nikdy nezažijeme okamžik radosti související s přijetím obdarování. Nevím, jak vy, ale já jsem vždy šťastná, můžu-li svým darem někoho potěšit. Umíme vždy s vděčností přijímat dárky a pozornosti od svých blízkých a je naše radost z obdarování skutečná nebo jsme již na ni zapomněli…? Nejsou někdy naše dárky pouze prezentací, co všechno si můžeme dovolit a nezpůsobíme tak místo radosti bolest? Obdarovaný je zaskočen a přijetím dárku mu způsobíme starost a obavu, zda nám bude schopen dárek oplatit?
Zbožnost manželky
„V naší ložnici visí moderní obraz sv. Zdislavy, patronky rodin. Pokud spočine můj pohled na Zdislavě, tak si spolu „povídáme“ jak zvládáme roli matky, manželky, pracující ženy, ale také hospodyně a hostitelky.“ Svěřila se kamarádka Zdislava. „Myslím, že ani ona to neměla ve své době jednoduché a když pan Havel byl mimo Lemberk, zastupovala jej, pečovala nejen o rodinu, ale také o služebnictvo a poddané, léčila všechny nemocné a pomáhala v budování kostela sv. Vavřince s přilehlým klášterem. Dnešními slovy byla manažerkou panství, uváděla do praxe sociální projekty a dbala o duchovní život na hradě i v podhradí. Byla zkrátka úžasná,“ končila svoji myšlenku Slávka.
Mnozí její současníci a často ani my sami si neuvědomujeme, že pro zdar každého díla je důležitá modlitba a požehnání. Toto Zdislava věděla a proto měla vyhrazený čas k modlitbě a rozjímání. Mnohá díla, kde požehnání chybí a na modlitbu se zapomíná, končí ještě dříve než jsou dokončená i když jsou dobrá; některá se dokončí, ale zase mohou zaniknout pro „nepotřebnost“. To, co je promodleno a požehnáno má trvání mnoha let či věků. Moderním lidem to připadá, že to jde pomalu, občas se Zlý postará, o různé překážky, které jsou kladeny, aby mohly být překonávány vytrvalostí, pílí i pokorou. Nakonec modlitba přinese své plody a zůstáváme stát v úžasu nad velikostí a vznešeností, toho co bylo s boží pomocí vykonáno.
„Zbožnost manželky se vždy pozná podle límečku jejího manžela“, zaznělo v jednom kázání. Budeme-li plnit svou roli poctivě a svědomitě jako Zdislava, potom i my zakusíme požehnání a pomoc Hospodina. Dojdeme k poznání, že samotní nejsme schopni bez Jeho pomoci ničeho. Hřivna, která nám byla svěřena, bude rozmnožena. Budeme-li věrni v maličkostech, zůstaneme věrni i ve velké věci...
Evangelista Matouš
"Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde zloději vykopávají a kradou." Mt 6,19.
Potom řekl svým služebníkům: „Svatba je připravena, ale pozvaní nebyli jí hodni; jděte tedy na rozcestí a koho najdete, pozvěte na svatbu. Mt 22, 8-9