6. červenec 2018

Léto klepe na dveře a před námi často stojí otázka jak toto období prožijeme. Vždy máme mnoho možností, je pouze na nás kterou zvolíme. Zda to bude ta správná či šťastná volba nevíme, to můžeme vyhodnotit později. Důležité je také, zda budeme volit srdcem, či rozumem, zda volíme to, co je důležité pro nás, nebo to, co by bylo důležité pro okolí… A jelikož si najdeme více či méně času, abychom naslouchali a poslouchali nejen členy rodiny, ale také přátele a možná i náhodné „pocestné“ můžeme se opět scházet o „letních večerech“ a prožívat „letní příběhy 2018“…

Služba není vždy lehká…

Měla jsem cestu kolem, tak jsem navštívila soukromou kapli na arcibiskupství. Seděla zde velmi smutná starší dáma. Znám ji, neboť se pravidelně aktivně zapojuje do bohoslužeb, které jsou zde slouženy při různých příležitostech. Pozorovala jsem ji a přemýšlela co ji způsobilo bolest. Má vynikající organizační talent a nesmírný postřeh, vždy v pravý okamžik zasáhne tam, kde je třeba, aniž by někdo zpozoroval, „že zachraňuje něco za někoho“.

Dodala jsem si odvahy a zeptala se: „Děje se něco, můžu s něčím pomoci!“ Pohlédla na mne a její oči byly zaplaveny slzami. Víte, Maruška zde slavila při mši sv. životní jubileum. Po mši sv. všichni odešli na připravené občerstvení. Ani pan kostelník nesfouknul svíčky. Vzala jsem zhášeč svící a zhasla všechny svíce. Rozsvícené svíce a nikdo nikde, na oltáři vzácné pokrývky, může skanout vosk, trochu průvanu a může být neštěstí... Dala jsem ji zapravdu. Zvláště v horkých letních dnech se může přihodit neštěstí, které by nikdo nečekal... No představte si, pokračovala, ta třetí svíce byla zapálena světlem z božího hrobu, což jsem nevěděla a proto jsem dostala vyplísněno správcem kaple, ale ne otcovsky, ale jako bych byla ten největší zločinec, který patří zavřít do vězení… Až smutek pominul, tak se nadechla a povídá: „Asi začnu šetřit na pouť do Jeruzaléma, abych přivezla ten sfouknutý oheň...“

Vzít na sebe službu nepřináší pouze „krásu každého úkonu“ na veřejnosti, ale povinnost jít a vždy konat to, pro co jsme se rozhodli na úkor příjemných okamžiků. Ne vždy kráčíme středem po červeném koberci za potlesku všech ostatních, ale často jsme nuceni procházet pustou krajinou, kde nepotkáme spřízněnou duši... Je-li nám svěřen úřad, potom bychom měli nejprve vykonat své povinnosti a následně se můžeme věnovat všemu ostatnímu. Víme-li že na oltáři svítí „vzácný oheň“, nejprve se postaráme o něj a teprve můžeme následovat společné setkání a radovat se ze všeho kolem. A pokud se necháme strhnout okolím, máme být vděčni tomu, kdo konal službu místo nás. Poděkovat a ne hubovat, všichni můžeme udělat chybu, a tu největší, že jsme udělali sami, když jsme službu vyměnili za potěšení...

Jako sv. František

Svatého Františka uctívají mnozí pro jeho lásku ke všem živým tvorům. Měl bratra vlka, sestru včelku. Pročítáme-li jeho životopis či legendy, jsme dojati velikostí lásky, kterou prokazoval svému okolí. Při pracovních cestách do hlavního města se ráda potkávám se starší kolegyní.

Vyprávěla mi jednou příběh otce Jiřího, který měl rád ryby a proto si vybudoval jezírko, ve kterém o ně pečoval. Vždy říkával. „Ryby nejsou jenom němá tvář, která si žije jen tak v troše čisté vody. Pokud se pravidelně o ně staráš, poznají, že jsi na břehu a již tě vítají a pokud dostanou něco dobrého, tak se umí odměnit“. Jednoho roku přišla zima nečekaně a tak navečer, šel P. Jiří prohlédnout jezírko a aby měly ryby dostatek vzduchu chtěl udělat díru do zamrzající hladiny. Udělal nepatrný krok a byl téměř po krk v ledové vodě... Myšlenky, které mu prolétly hlavou měly široké spektrum od zhodnocení situace až po sepsání poslední vůle, ale bohužel neměl ani mobil, aby si přivolal pomoc, ani papír, aby něco napsal. Po vteřinách připadajících jako věčnost se mu podařilo dostat z vody ven. Důležité bylo, že rybičky měly dostatečnou díru a díky horké vaně vše přestál bez následků… Později s humorem vyprávěl, jak zachraňoval rybičky před udušením v zamrzajícím rybníčku.

Klasik by napsal, že člověk je zodpovědný za vše co k sobě připoutal. Pokud se zamyslíme tak jsme zodpovědni nejen za své blízké, přátele, za zaměstnance, kteří pro nás pracují, ale i za němé tvory, či zahrádku a okolí svého domu. Bůh s láskou stvořil tento svět v dokonalosti a vzájemné harmonii. Člověku, jako svému obrazu, jej předal, ať nad ním vládne. Až přijde ten okamžik, kdy budeme z tohoto světa odcházet, zjistíme, zda jsme byli těmi správnými správci nám svěřeného světa. Proto nečekejme, až někdy, ale pokud možno hned obnovujme a budujme vztahy uvnitř rodiny, mezi přáteli či na pracovišti. Nebuďme lhostejní ke svému okolí i to může být proměněno v rozkvetlou zahradu. Sice stojí to více úsilí, než nechat pýrem zarůst záhony růží...

Hrdinové všedního dne

Jednou mi spolužačka vyprávěla příběh své tety Jany. V sedmdesátých a osmdesátých letech pracovala na úřadu, byla odborníkem na danou problematiku a nesnášela poklonkování svých kolegů vůči nadřízeným. Jednou za ní přišla kolegyně a stranou ji sdělila, že předávala vedoucímu zpracované podklady a viděla na jeho stole jím zpracovaný posudek na Janu. „Jano, nevím co jsi mu udělala, ale ten posudek by ti natolik ublížil, že by tě snad nezaměstnali ani jako uklizečku. To nesmíme připustit, otázka víry je pouze Tvoje rozhodnutí a zde není nikdo, komu bys ublížila, ba naopak pokud můžeš pomáháš všem bez rozdílu.“ Jana byla z tohoto sdělení velmi překvapená a také nechápala, proč se vedoucí tak snaží. Uběhlo několik dnů a přišla kolegyně za Janou. „Šéf tu není, musíme konat. Vše jsem již zařídila.“ A tak se Jana s kolegyní „vloupala do sejfu“ svého šéfa a obě odnesly obálku s Janiným jménem. Za celou dobu nikdo nikdy nešetřil, že v sejfu něco chybí...

Jako děti jsme zajisté stranily všem rytířům, kteří bojovali pro čest a dobro. Když se z nás stanou aktéři tohoto boje, často ustupujeme do pozadí a nanejvýš se ptáme proč já a ne ten druhý… Každé srdce má v sobě skrytu touhu po spravedlnosti a dobru. Nezavírejme je, ale otevřeme, často nejde o nic, jen mít otevřené oči, naslouchat a konat. Máme-li víru a odhodlání, ostatní nám bude „přidáno“. Vždyť to co konáme, nekonáme pro okamžik slávy a filmové kamery, ale pro svého bližního..., tedy pro Toho, který vládne nade vším...

Apoštol Pavel a evangelista Matouš

Máš něco, co bys nebyl dostal? A když jsi to všecko dostal, proč se vychloubáš, jako bys to nebyl dostal? 1. Kor 4,7.

Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte. Mt.10,8.