28. červenec 2017

Pohlédnu oknem ven a vidím moravskou krajinu radující se z každé dešťové kapky padající z nebe. Vyprahlé a slunečním žárem trýzněné pole, lesy a louky žíznivě pijí chladivé proudy vody snášející se s tichým ševelením na celé to divukrásné stvoření. Déšť padá bez rozdílu a bez zásluhy, naprosto bezpodmínečně a stejným dílem na vše, co je v jeho dosahu. Jak nádherné! To dokáže jenom Bůh, nikdo jiný. Je v tom velkorysost, která je lidem cizí. Člověk v otroctví ješitné a marnivé lidské logiky by nepochybně "panoval" jinak…

Copak to tu máme? Ejhle ostružiní, co mne tuhle poškrábalo a roztrhlo tričko. Tak to si zaslouží vody jen kapičku, k čemu takové keřisko. A tady zase pýr! Ach, chraňte mne ode všeho zlého, ten nedostane ani kapičku, zašlapat do země ho patří! Ááá pivoňka, ta je tuze krásná. Co z toho, že je vlastně k ničemu a potěší letmo jen zrak, tu zalejeme, ta je lepší. Tamhle vidím révu, konečně něco pořádného! To je aspoň rostlina, kolik radosti ve víně dá, ta je nejmilejší, té dopřeji nejvíce...

Jak by se nám asi přátelé žilo, kdyby Boží Prozřetelnost fungovala na tomto nám tak dobře známém principu zásluh! Kolik pláče, bolesti a smutku by to přineslo nejen člověku, ale celému stvoření! Děkujme dnes a denně, že Boží lásku si nejde zasloužit nebo nějak získat. ONA prostě JE! Nezávisle na nás a našem smýšlení, konání a víře. Nesuďme a nepoměřujme tedy, jak nás nabádá sám Ježíš. Nejsme toho zdaleka hodni. Pamatujme na to, že mnohé co je nám skryto je více než to, co vidíme. Kdo jsme, abychom soudili? Často jsou "zásluhy", coby vlastní okázalá zbožnost a zanícenost pro vlastní spásu cestou opačným směrem. Cestou nikoliv k Bohu a člověku, ale cestou k pýše, zatrpklosti a nenávisti vůči okolí.

Déšť zkrápí bez rozdílu dobré i zlé. Nehledí na zásluhy. Taková je i Boží láska a Boží milosrdenství. Jsme jím zahrnutí všichni a bez rozdílu. Jde jen o to, vzdát se lidské pošetilosti, závisti, pýchy a marnivosti, neužírat se tím, proč se jiní mají tak či onak a mně se nedaří naplnit své vlastní představy. Jde o to, otevřít "oči" a uvolnit "uši" svého srdce. Nechat se naplnit láskou a milosrdenstvím, které nám Bůh dává, pokorně se vidět Božím dítětem a nechat se ovlažit (ovládnout) samotným Stvořitelem. Stejně jako krajina s radostí a dychtivě vsakuje každou kapičku životodárného deště, tak i my tiše, odevzdaně, pokorně a s vědomím úžasné budoucnosti, kterou každý pramen vody (lásky a milosrdenství) přináší, nastavme nebi svou tvář (srdce)...