14. květen 2021

Traduje se, že květen je nejkrásnější měsíc roku. Jaro už skutečně převzalo vládu, vše začíná růst a objevují se různé květy, hýřící mnoha barvami. Rozkvétají stromy, keře a také mnoho různých květin nejen v zahrádkách, ale i na loukách. Snad právě pro tuto krásu jarní rozkvetlé přírody je s tímto měsícem spojena úcta k P. Marii, naší nebeské matce. 

V květnu nezapomínáme ani na naše maminky a druhou květnovou neděli slavíme i svátek matek, kdy děkujeme našim maminkám za dar života. Květinami či drobným dárkem jim děkujeme za jejich starostlivost, výchovu a vše co nám obětovaly.

P. Maria a růženec patří k sobě. Doputujeme-li na kterékoliv mariánské poutní místo, je vždy v rukou Matky Boží růženec. Když se v La Salettě zjevila Matka Boží, obě děti se začaly modlit růženec. V Lurdech při setkání P. Marie a Bernardety se P. Maria modlí růženec. Poselství z Fatimy nás vybízí ke každodenní modlitbě růžence. P. Maria vyslovila přání, aby se po každém desátku přidávala prosba "Pane Ježíši, odpusť nám naše hříchy, uchraň nás od pekelného ohně a přiveď do nebe všechny duše, zvlášťe ty, které tvého milosrdenství nejvíce potřebují." Tato tvz. "Fatimská vložka" se stala nedílnou součástí modlitby růžence. 

K modlitbě růžence si každý musí sám najít cestu. Může se zdát někomu monotónní, jednotlivé zdrávasy se opakují a někteří namítnou, že je to taková modlitba ukolébavka… Růženec je především modlitba rozjímavá, niterná. Je to modlitba kristologická, směřuje ke Kristu, který je ve středu růžence, a tedy i ve středu rozjímání. Podkladem růžence je uvažování o událostech z jeho života. Nejde tedy o jednotlivá slova zdrávasů, ale o události z života Ježíšova.

Modlitba se postupně vyvíjela až se dostala do podoby, kterou známe dnes. V křesťanském starověku poustevník sv. Pavel z Théb (4. století) doporučoval neustálé opakování naučených modliteb jako prostředek růstu v duchovním životě. V 7. století potom biskup Ildefons ve španělském Toledu naléhavě vyzýval k častému opakování andělského pozdravu Zdrávas Maria v soukromé modlitbě (tehdy ještě bez dodatku "Svatá Maria, Matko Boží...").

Ve 12. století se v Německu a v Itálii šířila modlitba tvz. mariánského žaltáře. Duchovní osoby, které měly za povinnost modlit se denně 150 žalmů, se snažily zapojit do této modlitby i laiky.  Kněží, z důvodu neznalosti latiny u laiků, doporučovali nahradit 150 žalmů 150 libovolnými mariánskými modlitbami, nemusely to být jenom Zdrávasy. Deset uvázaných kamínků na šňůře mělo zajistit snadné počítání. Modlící se měl na prvním kamínku pomodlit mariánskou modlitbu, kterou 10 krát opakoval - a poté na dalším desátku se pomodlit jinou. Neexistoval žádný předpis, každý měl svobodnou volbu modlitby. Tyto provázky s kamínky se začaly nazývat "rosarium", tj. zahrada růží, věnovaných Panně Marii, odtud český název "Růženec".

Nad vstupem do Růžencové basiliky v Lurdech je znázorněna Matka Boží, jak předává sv. Dominikovi, zakladateli řádu dominikánů růženec. Roku 1214 se P. Maria zjevila Dominikovi a vybídla ho: " Šiř můj žaltář, jestliže chceš tyto zatvrzelé duše obrátit!" Dominik, bojující proti Albigenským, uposlechl. A tak se dominikáni stali velkým šiřitelem tohoto tzv. mariánského žaltáře, předchůdce dnešního růžence.

R. 1460 se Panna Maria zjevila v dominikánském klášteře v Dinanu ve francouzské Bretani bl. Alanovi de la Roche a vyzvala jej k misijní činnosti ve prospěch růžence. Řekla, že je nejúčinnější zbraní k záchraně lidstva před nepřáteli křesťanstva, v té době to bylo turecké nebezpečí. Blahoslavený Alan zavedl modlitbu Otčenáš před každým desátkem.
R. 1566 papež sv. Pius V., velký reformátor církve, pevně věřil slovům Panny Marie, že  modlitba růžence disponuje nejúčinnější silou, jak zastavit šíření herezí, napomoci obrácení duší a zachránit křesťanství před agresí nekřesťanských vojsk. Pius V. roku 1569 v apoštolské konstituci "Consueverit" zavedl tuto modlitbu v celé církvi. Ustanovil za závazná tajemství v počtu 15 (5 radostných, 5 bolestných, 5 slavných). K andělskému pozdravení dodal ještě prosbu "Svatá Maria, Matko Boží...". Sv. Pius V. je tedy z moci učitelského úřadu tvůrcem dnešní doby sv. růžence a vyzval celou církev, aby se jej horlivě modlila.

7. října r. 1571 zvítězila spojená křesťanská vojska v námořní bitvě u Lepanta nad několikanásobně větší tureckou přesilou, Evropa byla zachráněna. Katolická církev se také ubránila myšlenkovému náporu protestantismu, katolické státy jižní Evropy si uhájily svou identitu. 

S růžencem v ruce vyzíval kapucín Marco d´ Aviano r. 1683 u Vídně spojené katolické oddíly pod velením polského krále Jana Sobieského k obraně města před mnohonásobnou tureckou přesilou a proti všemu očekávání zvítězili. Koncem sedmnáctého století sv. Ludvík Maria Grignion de Montfort se s nadšením věnoval růžencovému apoštolátu ve francouzském kraji Vendée. O sto let později dokázal celý kraj i za cenu mučednické smrti vzdorovat „osvíceným jakobínům“.

V devatenáctém století se misionáři v Japonsku domnívali, že křesťanství zde bylo už v 17. století krvavým pronásledováním zcela vyhlazeno. Objevili však domorodé katolíky, kteří si uchovali neporušenou víru po několik generací (celých 200 let), bez písma svatého, beze mše svaté a bez svátostí. Jediné, co jim zůstalo, byly růžence, které jim jejich předkové stačili předat, než podstoupili mučednickou smrt pro Krista. Růženec jim zachránil pravou katolickou víru.

V období II. světové války a po ní se staly pověstnými tvz. "růžencové křížové výpravy" (kruciáty), kdy se katolíci masově zapojovali do modliteb růžence na určitý úmysl. Katolický kněz v USA Patrick Peyton z kongregace Sv. Kříže vyhlásil během války růžencovou kruciátu za její ukončení. Tato myšlenka inspirovala rakouského františkána P. Petra Pawliczka k vyhlášení růžencové kruciáty za odchod sovětských vojsk z rakouského území. Do tohoto modlitebního boje se zapojilo přes 700 tisíc lidí. Sovětská vojska r. 1955 opustila zemi.

Papež sv. Jan Pavel II., známý svým hlubokým vztahem k této modlitbě, ke třem typům sv. růžence (radostný, bolestný a slavný) připojil ještě tvz. růženec světla, který rozjímá nad událostmi z veřejného působení Spasitele.

Modlitba sv. růžence, jak jí dnes známe, není tedy umělým výtvorem nějaké významné osobnosti, byť i světecké, ale výsledkem vývoje zbožnosti církve a neustálého pokračování její nauky a jejích forem spirituality, nad nimiž bdí Duch Svatý. Už proto si zasluhuje nejen úctu, ale též "aktivní používání". 

Tuto modlitbu se můžeme mimo společenství, modlit každý sám a kdekoliv, je třeba pouze v této modlitbě vytrvat. Nestačí se pomodlit jeden růženec a čekat, že bude náš úmysl okamžitě vyslyšen. Je třeba pravidelné modlitby, třeba alespoň každý den jeden desátek. Můžeme se modlit třeba při cestě do práce, na procházce, při čekání než se děti vrátí ze školy a třeba také v čekárně u lékaře… Záleží na nás, jak často budeme „své růže“ předávat Matce Boží. A to je jeden ze způsobů, jak můžeme změnit svět, vždyť příkladů máme víc než dost a nemusíme být ani zdatní politici, vojevůdci či jiné celebrity.