14. únor 2025

V měsíci lednu jsme v kalendáři mohli objevit svátek sv. Antonína opata. Ten se narodil kolem roku 250 ve středním Egyptě. Když mu bylo 20 let rozdal chudým své dědictví po rodičích a uchýlil se na poušť.

Zprvu bydlel ve skalní jeskyni se starým asketou, který ho zasvětil do poustevnického života. Antonín shromáždil rozptýlené poustevníky a dal jim pravidla pro život v poustevnických osadách. Během více než 80 let opouštěl poušť, jen když bylo třeba, říká se že dvakrát. Jednou, aby pomohl pronásledovaným křesťanům (kolem roku 310), a po druhé, když na výzvu svého biskupa sv. Atanáše, v Alexandrii veřejně vystoupil proti ariánským bludům. Přesto mnoho lidí přicházelo na poušť, aby slyšelo jeho kázání i když museli někdy čekat velmi dlouho. Zemřel v roce 356 a v Jeruzalémě slavili jeho památku už v pátém století.

Opat Antonín se vzdal všeho, co měl a odešel na poušť. Říká se, že poušť je místo naprostého klidu, je to místo, kde můžete žít ve velmi těžkých podmínkách, snadný život se tu nedá prožít. Je to také místo, kde si člověk si sáhne „na dno“ a pozná své možnosti. Současně je to místo, kde se může člověk setkat s Bohem.

Možná mnoho z nás touží putovat pouští s karavanou, možná pouze pobývat v oáze, daleko od světa a v tichu. Ne všem se však podaří jejich touhu vyplnit. Jak jsem slyšela v jednom kázání, kazatel nás napomínal, že křesťan má žít v realitě, nikoliv ve vysněném světě.

Zamyslíme-li se nad skutečností reality, můžeme s jistotou říci, že se nemusíme vydávat na dalekou cestu směr poušť a přemýšlet, kterým směrem a kterou cestovní kancelář vybereme. Důležité je si tuto poušť uvědomit, když obrazně řečeno k ní směřujeme nebo v ní již žijeme…

Pobyt studenta na poušti, může být zkouškové období. V tuto dobu musí odložit své záliby a ponořit se zcela do studia, setkávání s kamarády, návštěva klubů a počítačové hry jsou odsunuty a veškerý čas je věnován studiu, kdy zkoušky prověří, zda jsme skutečně opustili to, co máme rádi…

Jsou okamžiky, kdy rodiče se vydávají na cestu pouští, aby své veškeré síly věnovali dětem, kteří bojují s nemocí. Chřipka či nachlazení malých dětí stojí velké úsilí maminek v boji s horečkou a bolestí jejích dětí. Obětavý tatínek místo oblíbeného hokeje či fotbalu se stará jak o děti, tak pomáhá mamince v její péči.

Každý z nás, prožívá tyto okamžiky „pobytu na poušti“. Myslím, že mnozí si tuto skutečnost ani neuvědomují. Jsou chvíle, kdy musíme to, co máme rádi, co milujeme opustit a přijmout realitu která je, bez ohledu, zda se nám to líbí, či nikoliv. Je na každém člověku, zda dokáže toto přijmout. Je to čas, který prožijeme jinak, než bychom chtěli a můžeme říci, že se musíme něčeho co nás těší vzdát. To je výsledek našeho pobytu na poušti, ale díky němu zjistíme a objevíme mnoho nového, podnětného a obohacujícího pro náš další život. Nikdy nelitujme, co jsme ztratili, ale děkujme Bohu za to, co jsme na své poušti nalezli. Objevíme toho spoustu a zjistíme, že náš původní pohled na svět nebyl takový, jaký by měl být.

A s nadhledem si můžeme klidně odpovědět, zcela dle reality. Tak jsme tu naši cestu pouští prošli, ani jsme o mnoho nepřišli a tolik to nebolelo. Objevili jsme zapomenuté poklady, třeba také pevná přátelství, pochopili jsme, že skutečná láska se obětuje, vykouzlili jsme nejeden úsměv na tváři a zaplašili smutek. Žádné výdaje z našeho rozpočtu jsme nepromarnili, a hlavně jsme se vždy domluvili, i když se zpočátku zdálo, že každý mluví jinou řečí…