Foto: Pavel Hrdlička, Wikipedia

13. květen 2017

Na mariánském poutním místě Květnov nedaleko Chomutova jsme při sobotní bohoslužbě potkali rodinu, v jejímž středu mladí lidé přinášeli ke křtu své dítě. Bylo patrné, že nejsou místní, a proto jsme se osmělili je oslovit a zeptat se na jejich rozhodnutí.

Dnes je pro vás významný den, přinášíte své dítě ke křtu na místě, kde v minulosti putovali poutníci k Matce Boží. Proto se chci zeptat, jste manželé nebo pouze žijete v partnerském vztahu? A co pro Vás znamená víra?

Poznali jsme se před pěti lety a náš vztah směřoval k manželství už od samého začátku. Skvěle jsme si rozuměli, měli podobné vnímání světa i hodnotový žebříček a jak jsme se postupně poznávali více do hloubky, učili jsme se i společnému prožívání víry. Nyní jsme manželé již tři roky a příchod našeho prvního dítěte je zase zcela novým impulsem na naší společné duchovní cestě. S příchodem dítěte máme na všechno včetně Boha mnohem méně času, ale na druhou stranu si mnohem silněji uvědomujeme, že život je zázrak a dar.

Byli jste i vy sami pokřtění jako děti? Vedli vás rodiče ve víře?

D: Pocházím z východní Moravy, od malička jsem chodil do kostela a bylo to pro mě běžnou součástí života. Možná až příliš běžnou - pevnější vztah s Bohem jsem si začal budovat až na vysoké škole, když jsem se vrátil z pouti do Medžugorje a najednou jsem cítil silnější potřebu osobně se modlit a chodit do kostela častěji než jen v neděli.

M: U mě je to trochu složitější. Vyrostla jsem v severních Čechách, což je v podstatě misijní území. Táta byl katolík, máma a celá její rodina byli evangelíci, takže jsem nakonec jako půlroční byla pokřtěná v Českobratrské církvi evangelické. Po smrti mojí vlastní mámy mě od mých čtyř let vychovávala nevlastní, která má sice celkem jasno v tom, že v Boha věří, nicméně postoj k církvi jakožto instituci má, mírně řečeno, nedůvěřivý. Do kostela jsme tedy nechodili a vztah k Bohu jsem si budovala tak nějak po svém - víra měla v mém životě vždycky místo, i když bez nějaké organizované formy. Když jsme se poznali s mým manželem, jeho pojetí víry mě začalo zajímat, poprvé v životě jsem navštívila mši a liturgie mě natolik oslovila, že jsem později "přestoupila" do katolické církve a přijala také svátost biřmování. Tím pádem se vyjasnilo, že také všechny naše děti budou pokřtěny v katolické církvi.

Kdy jste se rozhodli přijmout dítě a jak jste prožívali dobu před jeho narozením?

D: Oba jsme chtěli velkou rodinu. Po svatbě se ale vždycky našel nějaký důvod, proč ještě rodičovství chvilku odložit - škola, nástup do nové práce, zdravotní stav, cestování. A pak jsme zjistili, že čekáme miminko, snad v nejhorším okamžiku - byli jsme v Brazílii a všude se mluvilo o viru zika. Ale během těch devíti měsíců do porodu jsme si postupně na tu myšlenku zvykli, připravili jsme se na to a teď prožíváme s naším Péťou úžasné chvíle.

M: Když se potvrdilo, že jsem těhotná, v první chvíli mě to skoro vyděsilo. Dítě jsme chtěli, jen jsem byla překvapená, protože přišlo dřív, než jsem čekala. Pak nám došlo, že vždycky se najde důvod, proč to ještě chvíli odložit, ale jsou to jen výmluvy. Když se dítě narodí, zjistíte, že neexistuje něco jako správný čas na dítě. Je to asi nejzářnější příklad toho, jak lpíme na tom, co chceme my, místo toho, abychom přijímali to, co pro nás má přichystané Pán. A přitom On ví mnohem líp než my sami, co je pro nás nejlepší.

Co Vás přimělo přinést své dítě ke křtu? Myslíte, že být pokřtěn je rozhodnutí rodičů, nebo by měl o této svátosti si rozhodnout každý sám?

D: Pokud jde o názor ponechat rozhodnutí o křtu na samotném dítěti, s nadsázkou jsem toto uvažování oplatil kolegyni z práce, která je nevěřící. Když se mne po narození našeho syna ptala, kdy budou nějaké fotky, tak jsem jí řekl, že Peťu zatím fotit nebudeme; až vyroste, sám se rozhodne, jestli se chce nechat fotit nebo ne.

M: Ctíme onen tradiční pohled, že dítě má být pokřtěno co nejdřív po narození a jde hlavně o rozhodnutí rodičů - ne nadarmo se při křtu hodně mluví o jejich zodpovědnosti. Jako rodiče za své dítě rozhodujeme mnoho věcí a nevidím důvod, proč bychom ve věci pro naši rodinu tak důležité měli čekat mnoho let. Jestliže dítě budeme ve víře vychovávat, chodit s ním do kostela a učit ho modlitbě, nejspíš by se nás brzy udiveně zeptalo, proč nepatří do farní rodiny. A na druhou stranu, pokud porušíme slib daný při křtu a ve víře ho vychovávat nebudeme, jeho rozhodnutí v dospělosti, zda se k církvi přihlásit či ne, asi bude jasné - ale ani tehdy ho to nijak nepoškodí. Samozřejmě mu nebudeme vnucovat, že tato cesta je jediná správná, a pokud si v dospělosti najde nějakou jinou, vlastní cestu k Bohu, budeme to respektovat. Pokud by od víry úplně odpadnul, i to bychom museli nějak zkousnout. Ale naši víru v rodině prožíváme otevřeně a intenzivně, takže doufáme, že mu ji přirozeně předáme.

Jak jste vybírali kmotra pro své dítě?

D: Kmotra jsme měli vybraného prakticky ihned. Rozumím si s ním v mnoha věcech, studovali jsme stejnou školu a nějaký čas bydleli pohromadě. Vybral si mě jako svého biřmovacího kmotra, takže nyní se více propojujeme i po duchovní stránce.

M: Byl první, koho jsem poznala z rodiny mého manžela, jsou bratranci a navíc sousedé. Od začátku jsme si padli do noty, máme podobný smysl pro humor. Když jsme spolu bydleli na koleji, sledovali jsme u večeře seriály, modlívali se před spaním společně breviář a já často usínala během jejich odborných debat, kterým jsem vůbec nerozuměla. S manželem mají velice krásný vztah. Je to velice laskavý, usměvavý a vlídný člověk aktivní ve farnosti a chceme, aby tohle všechno předával našim dětem. I proto jsem už dávno před svatbou měla jasno, že chci, aby byl kmotrem našeho prvního dítěte.

Jaká je Vaše zkušenost s kmotry, kteří vám byli vybráni nebo které jste si vybrali sami?

D: Já jsem se naopak se svým kmotrem odmalička vídal velmi často a vztah máme dodnes výborný. Na křtu jsme ho představili, že je kmotr otce dítěte a otec kmotra dítěte :-).

M: Máma mi jako křestní kmotru vybrala svou sestřenici. Když později máma zemřela, kmotra a její rodina mě jako první seznámily s Kristem a z toho jsem pak žila až do dospělosti. Takže i když jsme se vídaly velmi sporadicky, dokázala skutečně naplnit poslání kmotrů - zastoupila moje rodiče a předala mi víru.

Co byste chtěli vzkázat rodičům, kteří se rozhodují pro křest svých dětí a nebo jsou ze strany prarodičů k tomuto kroku přemlouváni?

Ve skutečnosti nejde o to, jestli dítě pokřtít, ale jestli dítě ve víře vychovávat. Křest je krásný obřad, ale pokud vy sami do kostela moc nechodíte, asi se sami budete při křtu cítit rozpačitě. Udělejte to, co cítíte, že je správné. Pokud chcete dítě pokřtít, ale sami máte nějaké "resty", je to i pro vás příležitost znovu svůj duchovní život nastartovat.