22. březen 2025

V každém chrámu a také na poutních místech, i malých a méně známých, nacházíme křížovou cestu. Čtrnáct někde patnáct výtvarných zobrazení, obrazů nebo sousoší se snaží zachytit známé okamžiky na poslední cestě našeho Spasitele.

Pán Ježíš je odsouzen k smrti, nese kříž na ramenou a zádech, kráčí z paláce místodržícího na horu Golgotu. Zástupy lidí jej provázejí svou přítomností. Jsou mezi nimi ti, kdo stáli za jeho odsouzením, jako vítězové jsou hluční. Jsou zde také ti, kteří se nebojí a pomohou dobrovolně (Veronika) nebo z donucení (Šimon z Kyrény). Jsou zde i ti, kterým je ho líto (jeruzalémské ženy), jiným nesouhlasícím s odsouzením nevinného chybí odvaha to sdělit.  Potkává zde svou matku a pouze pohledem mezi nimi je řečeno všechno…

V době postní jsme vybízeni, abychom symbolicky následovali Pána Ježíše a v modlitbě s ním sdíleli jednotlivá zastavení. Je na každém z nás, zda tuto nabídku postní doby přijmeme či nikoliv. Před každou mší svatou v našem kostele můžeme přijít a být účastni modlitby Křížové cesty. Při rozjímání u jednotlivých zastavení si každý z nás může odpovědět na otázku, které místo na této cestě mi náleží? Neboť tato cesta je také symbolickou cestou našeho života, po níž kráčí každý sám za sebe…

Při listování časopisem Monitor - svět katolickýma očima, jsem na jedné stránce objevila několik slov k postní době, která mohou být inspirativní pro každého z nás: 

„Duch pokání se projevuje především ve snaze přizpůsobit se Boží vůli v každém okamžiku, i v těch bolestných a ponižujících chvílích našeho života." 

Dne 26. března 1950, při příležitosti půstu ve Velkém svatém roce, pronesl Pius XII. k věřícím tato slova:

„Umět snášet život! Toto je první pokání každého křesťana, první podmínka a první prostředek svatosti a posvěcení. S poslušnou rezignací charakteristickou pro ty, kdo věří ve spravedlivého a dobrého Boha a v Ježíše Krista, učitele a průvodce srdcí, přijímají s odvahou každodenní, často těžký kříž. Když je neseno s Ježíšem, jeho břemeno se stává lehkým.“