30. srpen 2016

Když se náš kaplan o. Pavel, spolu s mládeží našeho děkanátu, nedávno loučil před odjezdem do Polska na celosvětové setkání mládeže, s chutí jsem si posteskl, proč nejsem mladší. Jejich nadšení (v mém případě ještě znásobené představou 14-ti dnů strávených mimo rodinné a pracovní povinnosti) mne uchvátilo natolik, že mne svrběly ruce, abych se sbalil a jel s nimi též. Nevím, jestli je účast na setkání mládeže nějak podmíněna věkem, ale ačkoliv se říká, že na věku nezáleží, zřejmě se očekává přítomnost těch mladších ročníků.

Na první pohled by mi snad tolik nehádali a vzali mne s sebou, napadlo mě přesto. No jo, ale stejně, jak by to tak asi vypadalo? Stačí mi jedna noc s dětmi ve stanu na naší zahradě a jsem zralý na francouzské hole. Strávit 14 dnů spaním po tělocvičnách by pro mne znamenalo nové kyčelní klouby. A to jsem prosím bývalý dobrodruh s bezpočtem nocí strávených jen tak pod hvězdami...

Další nepříjemnou skutečností je můj apetit, který manželka hodnotí slovy "podáš si jak mlatec". Zřejmě bych tak byl pro mládežnickou výpravu nikoliv požehnáním, ale spíše pohromou. Předpokládám, že pokud bych v závěru celé té nádherné akce nepadl skrz zničené klouby či vysílením hlady, museli by mne křísit pro mdloby z toho vedra, které v Polsku všichni zakusili. Jak by si pak asi poradili s mou metrákovou maličkostí? No, pokud by mne nevzkřísili, věřím, že by se zachovali jako správní křesťané a aspoň by mě řádně pochovali.

Čili pro tělesnou sešlost věkem, zaznělo mi v hlavě, bude pro tebe hochu nejlíp nejet radši NIKAM a nechat to těm mladším! Avšak duší přátelé, duší já byl s nimi v Polsku každý den několikrát! Duše naštěstí věkem neschází, a tak se mohla dětsky radovat a tetelit z té záplavy naděje, kterou vysílaly masy (nejen našich děkanátních) poutníků z Krakova. K šíření této dobré nálady a radostné zvěsti posloužila kupodivu i televize. Pochopitelně ta naše... TV Noe.

Zatímco jiné stanice se snaží prvoplánově pouze šokovat a fascinovat tím, co všechno je ještě možné, TV Noe dostála své role nositelky dobrých zpráv. Díky za to. Těch několik letních dnů mne natolik vnitřně občerstvilo, že trochu lituji, že další takové setkání bude až za tři roky. Já totiž, ačkoliv budu dlít doma, budu zase v myšlenkách či modlitbách tu a tam na skok v Panamě. To bude parádní "dovolená“! Rozhodně doporučuji, jak budete mít příležitost se takového podniku jakkoliv zúčastnit, tak neváhejte...