25. červenec 2021

Ikonu nemůžeme vlastnit, ikonu můžeme přijímat jako dar, součást našeho života, která nás přesahuje a v tomto našem pozemském putování dozajista přežije. (Martin Damian, ikonopisec)

Chceme-li darovat něco výjimečného, zpravidla se důkladně rozhlížíme po svém okolí, listujeme stránkami katalogů nebo navštěvujeme weby dle možného výběru. Jak je uvedeno v nadpisu, jedním z výjimečných darů je ikona. Pokud nás cesty dovedly do Ruska nebo Řecka, měli jsme možnost poznat krásu i významovou bohatost těchto obrazů. Místo, kde tyto obrazy vznikají je trapistické Opatství Naší Paní nad Vltavou (Poličany). Kdo jsou trapistky, které si vydělávají na živobytí prací vlastních rukou? 

Jak trapisté, tak trapistky tvoří jediný řád, jehož přesné jméno je Řád cisterciáků přísné observance. Zakladatelem byl v 5. století svatý Benedikt. V průběhu staletí se zrodila touha vrátit se k životu v původním duchu benediktinské řehole. V roce 1098 francouzský opat sv. Robert s převorem sv. Alberichem a dalšími mnichy založili v Cîteaux „nový klášter“. nazývaný cisterciánský. Během čtyřiceti let začaly vznikat cisterciácké kláštery po celé Evropě. V Čechách byl první založen v Sedlci u Kutné Hory (1142), na Moravě to byl Velehrad (1205). První ženský klášter cisterciáckého řádu ve Francii byl založen v Tart v roce 1125. J. B. de Rancé, opat cisterciátského kláštera La Trappe zavedl novou reformu v 17. století (odtud jméno trapisté/trapistky).

Trapisté zachovávají řeholi svatého Benedikta. Tuto řeholi vystihuje latinské heslo „Ora et labora“, což v překladu znamená modli se a pracuj. Trapističtí mniši a mnišky se živí vlastní prací v zemědělství, lesním hospodářství, ale také vaří pivo nebo vyrábějí speciální potraviny, píší ikony.  Žijí mlčenlivým životem, hovoří jen při potřebě spolupráce, vyučování nebo rozhovorech s představenými. Ticho vytváří prostor pro vnímání Boha. Jejich život má přísná pravidla. Vstávají velmi časně ráno a během dne se střídají pravidelné modlitby, bohoslužby, duchovní četba s manuální prací. První klášter trapistů v Čechách je Nový Dvůr a první ženský trapistický klášter – Opatství Naší Paní nad Vltavou.

Jméno Klášter Naší Paní nad Vltavou bylo zvoleno proto, že klášter leží nedaleko Vltavy a trapistky tak chtěly vyjádřit, že ona je nejen jejich Královnou, ale i Královnou tohoto kraje. To symbolizuje i socha Naší Paní nad Vltavou v rajské zahradě. Jejím autorem je sochař Petr Váňa,  který jí vtiskl podobné rysy jako soše Panny Marie na Mariánském sloupu na Staroměstském náměstí a vytesal ji částečně ze stejného kamene. Tak jsou hlouběji spojeni s pražskou diecézí a jejími dějinami. 

Do mateřského kláštera, odkud přišly zakladatelky do Čech, Vitorchiano ležící nedaleko Říma vstoupilo několik českých děvčat, která vytrvala v povolání. V roce 2004 byla jmenována představená matka Lucie a byla ustanovena skupina zakladatelek, kterou tvořilo devět sester se slavnými sliby (pět Italek, tři Češky, jedna Maďarka) a tři české novicky. Skupina čtyř sester spolupracovala s architektem Annonim, inženýrem Skálou a stavební firmou, aby klášter odpovídal nárokům mnišského kontemplativního života. Od roku 2007 provozuje komunita v Poličanech Dům pro hosty, jehož účelem je umožnit lidem prožít chvíle v ústraní, tichu a modlitbě. Základní kámen kláštera byl posvěcen apoštolským nunciem Diegem Causerem 5. srpna 2008. Klášterní kostel byl vysvěcen 28. července 2012 kardinálem Vlkem, který tento řád pozval na území pražské diecéze. Je zasvěcen Blahoslavené Panně Marii, Matce jednoty křesťanů. Klášter sester v Poličanech byl povýšen na opatství v den slavnosti výročí posvěcení kostela, 29. července 2018. 30. července 2018 byla za první abatyši zvolena Sr. Lucie Paola Tartara (na dobu neurčitou). Benedikci udělil pomocný pražský biskup Mons. Zdenek Wasserbauer 22. srpna 2018.

Řeholní pravidla jsou přísná a v klauzuře panuje ticho. „Ticho je dýcháním duše“, říká abatyše kláštera Lucie. „Během práce sestry používají jen „nutné slovo“. To pomáhá pracovat nejen ve spojení s Bohem, ale také pozorně, odpovědně a v pokoji. Sestry vedou hluboké rozhovory s tou, která duchovně vede (představená, magistry), a ve chvíli komunitního dialogu se každá podělí s ostatními o to, co žije, ale ne povrchně – bez upovídanosti“ doplnila abatyše Lucie.

Sestry si vydělávají na živobytí prací vlastních rukou. Vyrábí sušenky, vyrábí a prodávají obrázky a pohlednice, chovají včely a prodávají med, píší ikony (malují ikony). Některé sestry dělají těsto, další malují, jiné zase okopávají zem a jezdí s traktorem. Každá sestra vykonává s láskou svou povinnost, výrobky jsou zhotoveny pečlivě a kvalitně.

Volný čas věnují trapistky studiu, četbě nebo třeba procházce s růžencem v ruce. Sestry ve formaci mají každý den čas na studium a kurzy. V klášteře se neučí jen modlitbě, také se zde cvičí uvažování a poznávání.

Dům pro hosty přijímá jednotlivce i skupiny (zasvěcené osoby, laici, kněží atd.). Hosté přijíždějí kvůli hledání duchovního ztišení, někteří dokonce na déle než týden, jiní se chtějí modlit nebo odpočívat. Každý, kdo chce, může přijet.