5. srpen 2018

To je otázka těchto dnů a týdnů. Odpovědi pokrývají celý svět, od vlastních humen po pláže na Bali.

Ale patří k ní ještě druhá otázka, kterou už tak často slyšet není. Totiž ne kam, ale od čeho se v čase odpočinku vzdálit. Snadné je říct, že od trvalého vypětí, protivného šéfa nebo ubíjející každodennosti. Ale patří sem i oblasti, které by člověk mohl vyslovovat s ostychem nebo rovnou s výčitkami: můžu si chtít odpočinout třeba i od práce pro ty, na kterých mi záleží?

Jednou řekl Ježíš svým žákům: „Pojďte sami stranou na pusté místo a trochu si odpočiňte!“ Stále totiž přicházelo a odcházelo mnoho lidí, a neměli ani čas se najíst. (Mk 6, 31). Ještě jednou: nenavrhl jim odpočinek, přestože přicházelo tolik lidí, ale protože ti lidé přicházeli. A mimo jiné je tak ujistil, že mají-li dál dobře sloužit, musí pečovat taky o sebe, a že nejsou nenahraditelní. Stejný Ježíš, kterému bylo líto zástupu lidí, že jsou jako ovce bez pastýře (Mk 6,34)...

Na první pohled se nedá říct, že by to tehdy zrovna vyšlo. Mnozí spatřili, jak odjíždějí, a poznali je; pěšky se tam ze všech měst sběhli a byli tam před nimi (Mk 6, 33). Přesto měli Ježíšovi žáci potřebný klid a lidé potřebnou péči. Když totiž Ježíš uviděl velký zástup, bylo mu jich líto; a začal je sám učit mnohým věcem (srov. Mk 6, 34).

Může být jedno, kam až se o dovolené vzdálíme, pokud není jasné i to, od čeho se vzdalujeme. A když se při odjezdu objeví vzpomínka, co všechno bychom ještě měli nebo mohli pro druhé udělat, vzpomeňme si i na to, že Jinému na nich záleží stejně jako na nás a že se postará...