Jsme mladí, krásní a inteligentní...
9. říjen 2024
Jsme mladí, krásní a inteligentní, je oblíbenou větou všech, kteří usilují o přízeň svého okolí. Jako by moudrost stáří nebyla vítaným hostem naší společnosti.
Při zhlédnutí běžných televizních zpráv mne však zasáhl výsledek referenda hlasování o stavbě penzionu pro seniory v Horním Lidči na Vsetínsku. Penzion měl být postaven pro 25 seniorů nedaleko školy. Obyvatelé obce se vyslovili proti. Když jsem poslouchala důvody, které uváděly „mladé a krásné maminky“, připadala jsem si jako ve filmovém hororu.
Staří lidé by způsobovali dětem těžké trauma, museli by je potkávat na cestě do školy, staré a nemocné, dále by zde neustále přijížděly houkající sanity, které by se střídaly s vozy pohřební služby… Nevím, zda oslovené maminky, prezentovaly skutečně své názory, nebo pouze využily fráze „moderní doby“, která vidí nepřátele ve všech, kteří nejsou „mladí a krásní“. Pravděpodobně nikdy neměly žádnou milující babičku a dědečka, kteří by je zahrnovali láskou a vychovávali je v dobré, pracovité a milé lidi.
Nahlédneme-li do dějin naší civilizace, vždy byli muži „ozdobeni šedinami“ zváni do rady moudrých nebo také rady starších, kteří dohlíželi na rozhodování mladých a také méně zkušených vladařů.
Mnohým se objeví na mysli krásná kniha od Boženy Němcové Babička. Tato moudrá stará žena pomáhala díky svým životním zkušenostem v rozhodování nejen samotné paní kněžně, ale i mnohým obyvatelům celého kraje. Dokázala vychovávat a formovat osobnosti svěřených vnuků. Jak by asi vypadal život na Starém Bělidle a jeho okolí, kdyby byl babičce zakázán vstup do obce? Ne, přátelé nepřeháním, jenom domýšlím, zda by se z malé Barunky stala skutečná spisovatelka, či nikoliv…
Kdysi se Jan Neruda ve své povídce Kam s ním, zabýval otázkou, co se starým nepotřebným slamníkem. Nevím, zda se novodobí architekti lidské společnosti také zabývají stejnou otázkou, jako Jan Neruda, ale ve vztahu ke starým lidem.
Stáří přináší s sebou i spoustu problémů zdravotních. I když, mnohým slouží „rozum“, tělesná schránka chřadne. Moc pěkně to vyjádřil pan kardinál Špidlík na setkání se sv. otcem Janem Pavlem II., když si nemohl pokleknout pro bolesti v kolenou. „Je dobře sv. otče, že to začíná u nohou, a nikoliv u hlavy.“
Jako křesťané nemůžeme akceptovat eutanazii, křesťané, kteří považují život člověka od okamžiku početí, nemohou pro člověka žádat eutanazii. Neboť život je třeba ochránit od okamžiku početí až do posledního vydechnutí. Můžeme snad souhlasit s hnutím Klause Schwaba, že eutanazie je formou lidské oběti? Je obětí, kterou prý vyžaduje obecné dobro, aby nedošlo k přelidnění planety nebo nadměrnému zatížení veřejného zdraví? Určitě ne! Jak ukazují zkušenosti mnohých lékařů z různých hospiců, žádný člověk, který končí svou životní pouť, nežádá o její předčasné ukončení. Je to spíše přáních jejich příbuzných…
Mám za to, že když člověk pomalu vstupuje do věku, kdy bude moci žádat o penzi, nemá nejmenší myšlenky k tomu, jak jednou odejde z tohoto světa. I když se občas i u něj objeví myšlenka pouštních otců: „MEMENTO MORI“, pamatuj na smrt. Přijímá každý den, který nastává a má spoustu energie, aby rozvíjel svůj život k tomu, k čemu jej povolal Stvořitel. Může se například věnovat výchově svých vnuků, různým dobrovolnickým aktivitám ve farnosti nebo obci, a začít konečně dělat to, co ho nesmírně baví… Díky skutečně žité víře, je „stále ve spojení se svým Stvořitelem“. Díky tomuto vztahu také může „číst zprávy“, kterými Bůh k nám promlouvá. Takový člověk je krásný svým prožitým životem, má životní moudrost a je toho mnoho, čím může obohatit život svého okolí.
A ptáte se, je-li tento člověk mladý? Myslím že ano, neboť i ve svých ---sáti letech může mít duši mladíka nebo děvčete, které začíná objevovat nový svět, který se před ním otevírá.
Nemoci? Ano ty přicházejí a přicházejí i k mladým lidem, navštěvují i děti. Proto nebudeme děti ani mladé či staré odkládat do „zařízení za hranicí naší obce“. Jsme přece lidé a patříme k sobě, můžeme jeden druhého obohacovat, děti, mladí, starší i staří, neboť jedni potřebují druhé. Všichni tvoříme jednu velkou rodinu, a proto nebudeme jedny na úkor druhých vyčleňovat ze svého středu.
Jak jsem na to přišla? Stačila návštěva Holandska, kdy jsme procházeli městem Gietnem. Sousedily zde dvě velké budovy, které nebyly odděleny ploty. Jedna byla mateřská škola a druhou byl dům pro seniory. Děti se při svých hrách v zahradě pohybovaly mezi dědečky a babičkami a jedni obohacovali druhé. Senioři s dětmi omládli a děti přijímaly lásku od dědečků a babiček. Žádné trauma se nekonalo a bylo zde více než 25 seniorů. Dospěla jsem k poznání, že se zde nachází oáza pohody, vzájemného porozumění a hřejivých vztahů.
Otevřeme-li Starý zákon, v knize Přísloví můžeme nalézt tyto řádky:
„Můj synu, poslouchej otcovo kárání
a matčiným poučováním neopovrhuj.
Bude to půvabným věncem na tvé hlavě
a náhrdelníkem na tvém hrdle.“
Kniha Přísloví nebyla určena jako didaktická pomůcka pro učitele do základních škol v době krále Šalamouna. Byly to všeobecné rady, kterými se měli řídit všichni obyvatelé, jak děti, tak i dospělí. Mám za to, že bychom se jimi měli řídit i my v moderní době 21. století, kdy se snažíme vždy dávat najevo svoji „toleranci“, bohužel ta je od té skutečné vzdálena na hony…