18. leden 2026

Chtěla bych se vrátit k poslednímu Povídání 2025, které bylo věnováno času Vánoc a Tovaryšstvu Ježíšovu, tedy jezuitům. Co o tomto řádu víme? Inspirovala jsem se články pana Ivana Poledníka.

V Čechách i na Moravě jsou jezuité často vnímáni jako intrikáni, temní kněží, kteří škodí národu. Tento obraz není však důsledkem skutečné historické zkušenosti, ale dlouhé a cílené propagandy, kterou vytvářely protestantské pamflety, osvícenské knihy a zejména obrozenecká literatura. Tento pohled pronikl skrze učebnice a romány do lidového povědomí.

Skutečnost byla naprosto jiná. Jezuité přišli do Prahy roku 1556 na pozvání císaře Ferdinanda I. Sehráli v dějinách českého národa zásadní, a především pozitivní roli. Sv. Ignác, bratřím, kteří byli posláni do Prahy kladl důrazně na srdce: “Nevěnujte se plané diskuzi, ale svědomitě pracujte.“ Zatímco protestantismus přinášel duchovní roztříštěnost a poněmčování, jezuité se soustředili na vzdělávání, kulturu a duchovní formaci lidu. A na jejich práci pak mohli navázat pozdější obrozenci. Je velká škoda, že tito často neuváděli z čeho čerpali.

Situace v českých zemích byla kritická, když jezuité v druhé polovině 16. století zde začali působit.  Reformace zasáhla většinu společnosti, církevní i národní jednota se rozpadala. Zmatek doktrín a sektářské pnutí oslabovalo českou identitu, která se vázala na středověkou duchovní tradici.

Hlavní zbraní jezuitů bylo vzdělání, kázání a pastorační práce. Zakládali školy, přiváděli do Čech nejlepší učitele, učili mladou generaci nejen teologii, ale i rétoriku, historii, matematiku a přírodní vědy. Současně vychovávali mladou generaci ke společenskému životu, vyučovali hudbě, tanci, krásnému umění. Zakládali Mariánské družiny, které vzdělávaly a vychovávaly své členy k „jemným mravům“ a společenské angažovanosti, současně také měly vliv na duchovní rozvoj mladé generace. Vytvářeli tak elitu, která byla schopna vést společnost nejen v náboženském, ale i kulturním a politickém životě.

Tímto způsobem dokázali jezuité zastavit rozklad. Přivedli české země zpět k jednotě víry, a tím i k duchovnímu a kulturnímu sebevědomí. Bez jejich práce by se český národ rozplynul v německém protestantském prostoru. Pro srovnání lze uvést historii Lužických Srbů, Horní Lužice katolická si zachovala slovanský jazyk, Dolní Lužice přijala protestantské vyznání a byla zcela poněmčená.

Nejvýrazněji se jezuité zapsali do českých dějin jako zakladatelé a organizátoři školství. Jejich největším dílem se stalo Klementinum v Praze, kde od 17. století působila univerzita spravovaná řádem. Mimo Klementina založili desítky gymnázií a kolejí po celé zemi ( např. Praha, Hradec Králové, Brno, Olomouc).

Na jejich školách se vyučovalo systematicky, s vysokými nároky. Kladli důraz na humanitní vzdělání, klasické jazyky, dějiny i filosofii, ale zároveň přispěli k rozvoji přírodních věd. V jejich knihovnách se shromažďovalo vše, co tehdejší evropská věda nabízela. Studenti z českých zemí tak získávali znalosti, které jim umožňovaly působit jako učenci, právníci, diplomaté či lékaři.

Z jezuitských škol vyšli lidé, kteří tvořili budoucí elitu českého národa. Přinášeli kulturu do měst i na venkov, psali knihy, budovali knihovny a vytvářeli paměť národa. Oproti protestantským kazatelům, kteří se soustředili především na ideologickou kontrolu, jezuité nabízeli skutečné vzdělání, které pozvedalo celý národ.

Jedním z největších mýtů je tvrzení, že jezuité byli nepřáteli českého jazyka. Opak je pravdou, jezuité patřili mezi jeho obránce a pěstitele v době, kdy němčina pronikala do měst i do úřadů a kdy protestantské prostředí často přispívalo k poněmčení.

Významným svědkem je jezuita Bohuslav Balbín (1621–1688), autor slavné Obrany jazyka slovanského, zvláště českého (Dissertatio apologetica pro lingua Slavonica, praecipue Bohemica). Balbín důrazně hájil právo českého národa na vlastní řeč, literaturu a kulturu. Podobně i další jezuité psali české katechismy, modlitební knihy a populární náboženské texty, které byly dostupné širokým vrstvám lidu.

Osvícenští obrozenci v 19. století navázali na již připravenou půdu. Neboť jezuité v 17. a 18. století skutečně uchovali jazykovou kontinuitu. Bez jejich díla by nebylo na co navázat. Čeština by se stala pouhým nářečím venkovského lidu a postupně by zanikla.

Řád byl založen svatým Ignácem z Loyoly jako duchovní armáda Krista – s důrazem na modlitbu, exercicie (duchovní cvičení) a výchovu k hlubokému osobnímu vztahu s Bohem. Často, když se mluví o jezuitech, zdůrazňuje se hlavně jejich vzdělávací činnost, méně se připomíná jejich duchovní hloubka.

V českých zemích jezuité rozvinuli síť poutních míst, zvláště v době barokní,  a kázání, které formovalo víru lidu. Jejich misie směřovaly nejen do měst, ale především na venkov, kde působili jako kazatelé a zpovědníci. V jejich rukopisu byla vždy viditelná kombinace duchovní kázně a mystiky: křesťanský život nebyl jen dodržování pravidel, ale hluboký vnitřní prožitek.

Právě tato duchovní síla je odlišovala od pozdějších osvícenských „reforem“. Josefínské zásahy do církevního života v 18. století omezily poutě, rušily kláštery a dusily duchovní život. Jezuité však zanechali v lidu hluboké kořeny zbožnosti, které přetrvaly i tyto zásahy.

Historie ukazuje, že jezuité byli v českých dějinách klíčovou silou. Zachovali víru, udrželi vzdělanost, pěstovali český jazyk a vychovali elitu, která později formovala moderní národní kulturu. Je proto paradoxní, že právě oni se stali terčem dlouhodobé očerňující propagandy. Osvícenské a obrozenecké mýty z nich učinily symbol útlaku, přestože byli ve skutečnosti oporou národa. O to víc je třeba připomínat jejich někdejší velikost a zásluhy, které nelze vymazat z našich dějin.