7. leden 2019

Účastnit se pouti znamená mnohá dobrodiní, které může poutník na své cestě zakusit. Jsou to duchovní prožitky. Potkáváme se s mnoha dalšími poutníky a sdílíme s nimi kus společné cesty. A toto společné putování nás také dokáže sblížit. Na putování mám ráda, že si většinou „nehrajeme na titulování a společenské představování“, neboť jsme si všichni rovni.

Často se jenom oslovujeme jmény a když se naše putování končí a vyměňujeme si vzájemně adresy, mnohdy jsme překvapeni, s kým jsme šli část své životní pouti. Při své pouti do Lurd jsem potkala starší dámu, která byla velmi laskavá a přátelská. Upoutala mne svým optimistickým pohledem na svět a s humorem, se kterým prožívala těžkosti běžného dne. Z našeho setkání vzniklo následující vyprávění:

Období Kubánské

Byla sedmdesátá léta a jak mnozí pamatují, nedalo se nikam mimo státy s komunistickým zřízením vycestovat. Naše rodina, byla vždy „postižená“ zájmem něco víc vidět. Manžel vystudoval vysokou školu chemickou. Ve „vedoucí straně KSČ“ jsme nikdy nebyli a tak byla možnost působit – vyjet, pracovat - pouze v socialistické zemi, nikde jinde. Manžel dostal nabídku na dlouhodobý pobyt na Kubě jako technická pomoc na tamním Ministerstvu cukrovarnictví v Havaně. Tuto nabídku jsme přijali.

Na svátek svaté Ludmily, tj. 16. září 1971 jsme vstoupili na palubu letadla a odletěli jsme do Havany. To jsme byli ještě jen tři. Naší dceři Kláře byly tři roky.

Pobyt v Havaně byl velmi zajímavý, krásný a nyní s odstupem času ještě krásnější. Byli jsme mladí a mnoho problémů, někdy opravdu vážných, jsme si zase tak nepřipouštěli. Velmi často vázlo zásobování, nebylo skoro nic v obchodech. Co bylo omezeně k dostání bylo ještě na příděl a to vždy na osobu a měsíc.

Víra se ani náhodou nemohla praktikovat. Tedy zákaz žít jako praktikující katolík. A tak se na bohoslužby jezdilo do kostelů v různých v částech města, pokaždé někam jinam. Neboť vše se bedlivě sledovalo z československé strany prostřednictvím KSČ. Za neuposlechnutí zákazu byl jednoduše okamžitý odjezd zpět do vlasti a mimo to následovaly další postihy.

Vůbec nelituji té doby co jsme byli v Karibiku. Kuba je překrásný ostrov, nádherná příroda, nádherní lidé, kteří byli vždy ochotni nám pomoc, což se o české straně nedalo většinou říci. Bohužel...

Druhým rokem našeho pobytu v Havaně se naše rodina rozrostla o dalšího člena. Narodil se nám syn, který se stále cítí „latino“, neboli z Jižní Ameriky, z Latinské Ameriky. Byl „tajně“ pokřtěný v Havaně. A tak, když jsme se vraceli po pěti letech domů do české republiky, byli jsme již čtyři.

Maltézský řád - Suverénní vojenský hospitální řád sv. Jana v Jeruzalémě, na Rhodu a na Maltě, nazýván řád sv. Jana, řád johanitů

Již v době před sametovou revolucí jsme hodně slyšeli o Řádu maltézských rytířů. Bohužel v té době byl kontakt velmi problematický. Později, kdy jsme mohli vyjet i když třeba jen krátkodobě do zemí, kde Řád působil, jsme se postupně dostávali do kontaktu.

Všechno trvalo ale dlouhou dobu, nebyla to „láska na první pohled“. Láska ale byla... Řád nás zaujal tím, že se zde navazuje na dlouholeté tradice a zkušenosti. Zaměřuje se na pomoc chudým a nemocným. Umožňuje vést i „řeholní“ laický způsob života. Vstoupili jsme v r.1999. Přijetím jsme se stali – manžel Magistrálním rytířem a já Magistrální dámou.

Manželka velvyslance

Je velmi oblíbené téma. Oficiálně - cituji protokol: „má v první řadě reprezentovat nejen manžela, ale hlavně zemi která je vysílá.“ Pořádá různé akce, hlavně charitativní, seznamuje s kulturou, pořádá přednášky atd. Má ovládat i cizí jazyky, hlavně jazyk země kde působí. Pochopitelně musí znát základní diplomatické chování, protokol.

Je mnoho zásad, které jsem se musela naučit, od stolování až po přijetí prezidentem, či jiným představitelem státu. Jak se chovat na recepcích, které jsou pořádány u příležitosti státních svátků, jak zorganizovat obědy na velvyslanectví při různých důležitých příležitostech, jak propagovat naše výrobky, představovat a přibližovat naši zemi, zvyky atd. Je toho skutečně hodně a já jsem se to musela učit skoro “za pochodu“. Ale myslím si, že jsem naši republice nikdy neudělala ostudu .

Po prvním roce pobytu jsem byla zvolena jako předsedkyně ADEA - organizace manželek velvyslanců. Tehdy nás bylo 40.

Popis další činnosti, kterou jsem vykonávala by zabrala mnoho stran.

Diplomatický život není jen o tom chodit po recepcích a doma odpočívat, tak jak si to mnoho lidí myslí. Pokud se však bere zodpovědně, plní se velmi důležité a krásné poslání.

Moje úcta k Panně Marii

Je velmi vřelá a velká, alespoň si to myslím. Panna Marie mě již od dětství velmi pomáhala a provázela. Vyrůstala jsem ve věřící rodině a tak cesta k Ní byla celkem přímá. V Čechách je důležitým poutním místem Svatá Hora u Příbrami. Často jsem jezdila s maminkou na Svatou Horu a brala jsem to jako krásnou návštěvu.

Postupně přišla i další poutní místa. Z těch evropských byla portugalská Fatima, francouzské Lurdy a španělský Monserrat. Následovala poutní místa i na jiných kontinentech. Měla jsem tu milost, že jsem je mohla navštívit. V Argentině Lujan poutní místo, kde je uctívána patronka Argentiny P.M.Lujánská. Nachází se zde velká basilika s jednotlivými kaplemi zasvěcenými Panně Marii. Lze říci, že v každé jednotlivé kapli je uctívána Panna Maria dle jednotlivých zemí, je zde zpřítomněna mezinárodní úcta k Matce Boží. Zde má svoji kapli také  P. M. Svatohorská. V Peru jsem putovala do řady kostelů zasvěcených P. M. - např.Růžencové, Neustálé pomoci. V Mexiku k Panně Marii Quadalupské. Poutních míst bylo mnohem více, uvádím pouze ty, na které jsem si právě vzpomněla a kde jsem putovala.

Tradiční přírodní léčitelství

Při pobytu v Peru jsem brzy zjistila, že tato krásná země má pro nás i jednu zvláštnost. A tou je tradiční přírodní léčitelství. Užívá se a využívá už od dob předkolumbovských. Klasická tzv. západní medicina je ještě dodnes v odlehlých místech nedostupná a tak se místní obyvatelé léčí tím čím jejich předkové, tedy přírodou. Zkušenosti jsou skutečně fascinující, které se stále osvědčují.

V Limě jsem se seznámila s Páterem Edmundem Szeligou, polským salesiánským knězem. Byl to misionář, který prožil v Peru celý svůj život. Nejdříve „působil“ mezi indiány vesničany v odlehlých oblastech Amazonie. Tady evangelizoval a učil.

Jelikož byl člověkem vnímavým, který měl otevřené srdce, mnoho zajímavého a užitečného se dozvídal od místních obyvatel. Ti ho učili o přírodní léčbě, bylinkách atd. Když po čase stráveném na misii v Amazonii se vrátil zpět do Limy, založil s přáteli Institut přírodního léčitelství, který má dodnes velký mezinárodní ohlas.

P. Szeliga byl velmi dobrý, výborný člověk a můj „hlavní učitel“. Od něj jsem se mnoho dozvěděla o amazonské přírodě a následně i o léčitelství.

Setkávání s ním byla milá a zajímavá. Bohužel už není mezi námi. Zemřel v r. 2006. Dodnes na něj s úctou a láskou vzpomínám.