14. září 2018

Jednoho krásného dne roku 2014 při jedné návštěvě mých přátel na Slovensku, se mne moje kamarádka Mária zeptala: "Co bys řekla na Camino?" Tehdy jsem nad tím dlouze nepřemýšlela a odpověděla jsem: "Půjdeme". V tu chvíli jsem to brala jako další výzvu, dobrodružství s cílem si něco dokázat. Můj partner (současný manžel) jen kroutil hlavou a řekl: "Ty, která i 100 metrů jezdíš autem, chceš jít více než 100 km pěšky?!" Nedala jsem si to rozmluvit a letěla jsem. Tehdy jsem ještě netušila, jak mi tahle cesta změní život. Přiletěli jsme do Santiaga de Compostela, odkud nás autobus odvezl do městečka Sarria, kde jsme měli započít naši cestu a napojit se na francouzskou cestu (Camino Francés). Tehdy jsem si v městečku koupila Credencial, kde jsem posléze začala sbírat razítka, na základě kterých, po splnění určitých podmínek, pak v Santiagu vystaví certifikát poutníka.

První den byl pro mne velmi náročný. Šly jsme společně s Máriou kolem 28 km a já myslela, že na albergue snad ani nedojdu. Byla jsem vyčerpaná a vidina dalších 100 km přede mnou mne děsila. Zjišťovala jsem, že to nebude zas tak jednoduché. Druhý den jsme se domluvily, že každá půjdeme sama a v některé albergue po cestě se počkáme. Od tohoto dne nabrala má cesta jiný směr. Soustředila jsem se na cestu a cíl - za koho a za co tuhle pouť obětuji. Přála jsem si změnit život, založit rodinu a najít smysl života. Prosila jsem Boha, ať mi ukáže cestu, ať mi dá nějaké znamení, jak dál. V tu chvíli se mé myšlení začalo měnit. Najednou jsem si uvědomovala, že věci, které mám a které řeším, jsou nepodstatné. Že se ženu za něčím, co mě vyčerpává, mamon, který mi nedopřeje chvilku klidu. Zjistila jsem, že je mi dobře bez mobilního telefonu a počítače. Jedinou starostí celého dne je najíst se, napít a dojít do vysněné ubytovny, kde spočinu s dalšími stovkami poutníků. Začala jsem si více vážit obyčejných věcí, obzvláště když jsem procházela nejchudší částí Španělska Galicií. Je to velmi chudá oblast, kde jako by se zastavil čas. Začala jsem si vážit téhle cesty a měla před ní pokoru. Cítila jsem velmi blízko Boží přítomnost - v nebi nade mnou, v rostlinách, v trávě, v prašné cestě, v potůčcích po cestě....

Uplynul druhý den, třetí, čtvrtý a blížili jsme se k Santiagu. Najednou jsem si začala uvědomovat, že nechci žít už jako dříve. Díky Caminu se mi změnily hodnoty a priority v životě.
Po mém návratu domů mi delší dobu trvalo, než jsem se opět dostala do "našeho" rytmu, světa konzumu, virtuálního obchodování, vztahů a dalšího, co náš život přináší.

Nyní po čtyřech letech mohu zhodnotit, co mi Camino dalo a co vzalo. Dalo mi rodinu, manžela a úžasného syna, kterého velmi miluji. Dalo mi přítelkyni, kterou jsem potkala v lese v Santiagu při našem putování. Musely jsme jet 3000 kilometrů, abychom se mohly seznámit, ačkoliv bydlíme 2 km od sebe. Staly se z nás nejbližší přítelkyně a já jsem ráda, že jsem jí vloni mohla být kmotrou u biřmování. Camino mi dalo svobodu, vážit si zdánlivě obyčejných věcí, vidět krásu tam, kde ji jiní přehlížejí. Radovat se z maličkostí, ze střechy nad hlavou, z přírody, z toho, že mám pliskýře, protože to znamená, že mohu chodit. Camino změnilo mé myšlení...

A co mi vzalo? Uspěchanost, honbu za kariérou, soutěživost, být neustále ve všem první...

Myslím si, že každý člověk by si měl v životě zkusit nějaké to Camino a poznat sám sebe. A vůbec to nemusí být ve Španělsku...