5. duben 2017

Pátá neděle postní připomíná jeden z velkých divů zaznamenaných evangelistou Janem a to vzkříšení Lazara. Pan Ježíš nepospíchá v okamžiku, kdy obdrží zprávu o nemoci svého přítele Lazara, jak by čtenář evangelia předpokládal. Zůstává ještě dva dny na místě a teprve potom odchází do Betanie, "neboť ta nemoc je ke slávě Boží". Jan píše, "mnoho z těch, kteří přišli k Marii a uviděli, co udělal, v něj uvěřilo. Někteří z nich však odešli k farizeům…"

Nedělní homilie Otce Antonína Baslera nám, pomůže o něco lépe pochopit, o něco hlouběji vstoupit do tajemství oněch slov: "Já jsem vzkříšení a život".

5. neděle postní A 2017 - Já jsem vzkříšení a život

Milí bratři a sestry,

zázrak, nebo jak říká evangelista Jan, znamení vzkříšení Lazara, se odehrálo krátce před těmi velikonočními svátky, které budou znamenat Ježíšovu smrt a zmrtvýchvstání. Následkem vzkříšení Lazara, a toho, že kvůli Lazarovi v Ježíše uvěřilo mnoho lidí, se velekněží a jejich nejbližší poradci rozhodli, že Ježíše zabijí, a pro jistotu že zabijí i Lazara. Není tedy divu, že Pán Ježíš, který ve své vševědoucnosti věděl o krátkosti času, který mu zbývá,(a nakonec on sám to byl – pravý Boží Beránek, kdo dokonale načasoval svou smrt na hodinu, kdy se v chrámě zabíjeli beránci pro židovské velikonoce,) že tedy tím posledním znamením míří ke skutečně podstatnému v životě lidí, a to je ta rozhodující realita, kterou je člověk schopen prožít v tomto pozemském životě – smrt. Nikdo jí neunikne, nezadržitelně k ní spějeme všichni. Všichni, kdo žili před námi, zemřeli, všichni kdo budou po nás, zemřou; ani nikdo z nás nebude výjimkou. Důležité ovšem je, že tak jak mluví Ježíš o životě ve dvojím významu (život pozemský a život věčný), tak také rozlišuje mezi smrtí, řekněme fyzickou a smrtí druhou, která nebude rozplynutím se v nic, která je jakousi existencí, bytím ovšem je natolik opakem toho, co bychom nazvali „životem“, že to také Písmo nazývá druhou smrtí, přesněji věčným zavržením.

Je pozoruhodné, že Pán Ježíš to, čemu my říkáme smrt, vícekrát pojmenoval spánkem, usnutím, jako by chtěl zdůraznit, že to není definitivní konec, jakoby chtěl naznačit, že se člověk opět probudí, ale v úplně jiné realitě. Ústřední význam má však dialog mezi Ježíšem a Martou, jak pro sourozence z Betánie, tak i pro nás. Do této scény tedy, tváří v tvář Lazarovu hrobu a nedlouho před svou vlastní smrtí, říká Ježíš Martě i nám: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře na věky. Věříš tomu?“ Je to výrok, který může říci jedině Bůh; a i nám to skrze evangelium říká Bůh v lidském těle – Ježíš. Víra v Ježíše nás neuchrání smrti našeho těla, ale dává nám život věčný. Marta uvěřila, a Pán, aby utvrdil víru její i naši, ji vede k hrobu jejího bratra. Zde se ukáže, že nejen Lazarova nemoc, ale i dokonce jeho smrt, je k tomu, aby se stala viditelnou Boží sláva. Když Ježíš svou božskou mocí zavolá Lazara zpět do života, (ovšem do stejného typu života, jaký měl před tím, takže i nadále bude podléhat nemocem, a nakonec bude muset umřít stejně jako všichni ostatní) – ukázal se jako Pán nad životem a smrtí. Může-li vrátit k životu pozemskému, může dát i život věčný, skutečný život v tom nejhlubším slova smyslu. Potvrdil, že za jeho slovy stojí moc, jakou nemá žádný jiný člověk. Ovšem Ježíšovo vzkříšení třetího dne po ukřižování bude průlom do úplně jiného typu života. Ježíš má plnost života, už neohrozitelného ničím a nikým; a tento život mají i všichni, kdo jsou s ním spojeni. Člověk potřebuje právě toto, život v plnosti; Ježíš to na jednom místě u Jana označuje jako plnou radost. (16,24) Tato jedna věc, o niž v množství lidských přání a nadějí jde, se také vyjadřuje v prosbě Otčenáše: „přijď království Tvé“. Boží království je život v plnosti – právě proto, že to není jen soukromé štěstí, individuální radost, ale svět, který dospěl do své pravé podoby, jednota Boha a světa. Člověk nakonec potřebuje jen toto jedno, v čemž je obsaženo všechno; ale musí se skrze svá prvoplánovitá přání a tužby teprve učit poznávat, co skutečně potřebuje a co skutečně chce. Potřebuje Boha. Ježíš nám dává „život“ protože nám dává Boha. Může ho dávat, protože je s Bohem jedno. Protože je Syn. On sám je dar – je život.

K tomuto novému životu, věčnému životu se může člověk dostat jen vírou v Ježíše, Boha v lidském těle. Vírou v jeho slovo. Tato víra ovšem je cosi víc než jen to, že pokládám za pravdivá jeho slova. Tato víra je vztahem, vyrůstajícím z toho, že poznávám Boží lásku ke mně, uvěřím v ni, a odpovídám na ni láskou svou. Bylo by naivní myslet si, že Bůh musí dokazovat svou existenci, svou lásku tím, že okamžitě, znovu a znovu bude lidem plnit každou prosbu na způsob automatu, kam vhodím minci a vypadne mi požadovaná věc. To, že Bůh se pro nás stal člověkem, v Kristu za nás položil svůj život a třetího dne vstal z mrtvých - je znamením všech znamení, a jiné znamení lidem dáno nebude. Je to něco tak vrcholného, že Ježíš řekne: „kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen, kdo neuvěří, bude zavržen“ (Mk 16,16) jak čteme v evangeliu sv. Marka. Ve svém 1. listu píše sv. Jan „My jsme poznali lásku, jakou má Bůh k nám a uvěřili jsme v ni. ... Z toho jsme poznali lásku, že Kristus za nás položil svůj život.“. Tato víra, která je láskou, nás spojuje s Ježíšem. Věřit v Ježíše pak znamená milovat ho nade všechno; věřit v něj znamená žít jako on, v lásce k Otci a v lásce k bližním, k našim bratřím. Je to totéž jako zachovávat Desatero. A tento vztah je třeba neustále živit modlitbou, Božím slovem, životem v církvi a s církví, o níž Kristus říká: „kdo vás slyší, mne slyší. Kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá.“ (Lk 10,16)

Milí přátelé, jeden z nedozírných Božích darů, poskytnutých nám proto, aby naše víra, a tím naše spojení s Kristem mohlo růst, je mše sv. Pán Ježíš ve chvíli proměňování zpřítomňuje ono sebedarování z lásky k nám na kříži – je skryto v těch slovech: „To je mé tělo, které se za vás vydává“ ... Ono: „z toho jsme poznali lásku, že on za nás položil svůj život“ není cosi vzdáleného 2000 roků, ale je to přítomné uprostřed nás, dosažitelné pro každého z nás. S Ním zde, ve mši sv., můžeme spojovat všechny své kříže, všechna svá trápení... ale i vděčnost a radost ze vzkříšení, jež je také skrze Krista darováno i nám. Do mše sv. patří i celý náš život – vždy jej máme prožívat s Ním, naším Pánem a pro Něj. Mše sv. se pro nás nesmí stát jen zbožným zvykem, i když slyšíme stále stejná slova, ale je čímsi stále novým a krásnějším, v závislosti na rozvíjení našeho vztahu s Ježíšem. Nesmíme zůstávat jen na povrchu, jde o nejhlubší setkání osob, z nich jedna je zároveň Bůh. Kéž by se nám letos podařilo o něco lépe pochopit, o něco hlouběji vstoupit do tajemství oněch slov: „Já jsem vzkříšení a život“. Amen.