21. červen 2018

Jak už to v životě chodí, jsou v něm věci z našeho pohledu dobré i zlé. Názorně a obrazně si to můžeme představit tak, že v lánu pšenice roste vždy i koukol, ne každé mládě se vyvede a dává to očekávané, za krásou růží je bolestivost jejich trní a tam, kde je voda, můžeme často čekat i nevábné bahno. Dobro a zlo je skutečností a jedno bez druhého je bez významu. Copak bychom rozeznávali dobré, pokud bychom neměli zkušenost se zlým? To platí pochopitelně i naopak.

Nebudu napínat, proč hned v úvodu taková rádoby teologická rozcvička. Jakkoli vidíme v Ježíši především Božího Syna, je třeba docenit i význam jeho člověčenství. V Ježíši se přece Bůh sklonil ke svému Stvoření, postavil se na stranu člověka. Starozákonní schéma "Bůh a člověk" získalo nový rozměr. Platí, že v Nové smlouvě přibyl člověku nejlepší možný spojenec – Ježíš. Bůh vtělený v Božího Syna, čili ono "…a Slovo se stalo tělem" - člověkem, nastoluje rovnováhu ve vtahu Bůh a člověk. S Ježíšem k nám přichází křest, v němž se stáváme Božími dětmi. Jsme zváni kněžstvem královským, pronárodem svatým a dochází na nás k naplnění starozákonních proroků. Ježíš sám už nás nenazývá služebníky, ale přáteli! Vrcholem všeho se nám dává za pokrm v Eucharistii. Jeho láska k člověku je tak velká, že chce být nejen s námi (což je skutečnost trvající v Duchu svatém neustále), ale chce být i uvnitř každého z nás. Chce se nechat pozřít, být nám chlebem a sytit nás k životu věčnému. To je život, kde platí a vnímám, že já jsem v Bohu a Bůh je ve mně.

Máme-li tuto výsadu být Božími dětmi, přáteli Ježíšovými, važme si sami sebe i sebe navzájem. Máme nevýslovnou hodnotu, je to hodnota soli, světla a kvásku. Ideál člověčenství pak máme v Ježíši. Ten, ač mocný nepovyšoval se, ač silný neubližoval jiným, ač pokorný dokázal se patřičně ozvat, ač tichý měl vždy co říci, ač zrazen či zapřen nevyčítal, ač konfrontován s bídou a nouzí neodvracel se, ač sám spravedlivý neodsuzoval hříšné, ač viděl plevy dusící zrno, nevytrhl je, ale miloval Stvoření a člověka takového, jaký je.

Uvědomujme si svou hodnotu v očích Krista i sebe navzájem. Jsme Kristovi učedníci, kteří jsou ústy celého Stvoření, a proto za něj celým svým bytím máme vzdávat chválu a díky Hospodinu, jak to činil např. sv. František. Radost ať v nás převládá s vědomím, že jakákoliv nedokonalost (z našeho pohledu), má svůj smysl a je pomyslnou směrovkou na cestě k Ježíšovým zaslíbením, ke Království nebeskému.