9. srpen 2020

Bůh nás neustále překvapuje svou trpělivostí a láskou! Nic objevného že? Pro mnoho už jen zbožná floskule, formulka omílaná pořád dokola, co jen proletí někam do hlubin naší mysli. Bůh nás přesto znovu a znovu, neúnavně jakoby prstem, sune tam, kde by nás rád měl. Proč to říkám?

V nedávné minulosti bylo v jednom z příspěvků na halenkovických farních stránkách zmíněno, že se jeden člověk musel vracet do Halenkovic pro zapomenuté doklady. Věru, tím člověkem s chátrající pamětí jsem já. Zatím na to léky neberu. Ordinuji si pouze křížovky, recitaci básniček naučených v mládí, opakování si jmen dávných spolužáků a občas přijde na řadu i písnička z babiččina starodávného repertoáru.

Takže jak už víte, zapomněl jsem v Halenkovicích u přátel veškeré své doklady včetně telefonu. Tato nemilá věc mi přišla na um, jak jinak, až doma o padesát kilometrů dál. V podstatě jsem se před domem jen plynule otočil a směřoval bez většího láteření zpět na Halenkovice. Cestou pršelo a bylo všelijak. Měl jsem spoustu času uvažovat nad smyslem takové události – něco zapomenout, aby se pak díky tomu vše ubíralo úplně jinak. Samozřejmě, pokud bych teď neseděl v autě a nevracel se do Halenkovic, dělal bych to nebo ono a pak bych měl čas ještě na tamto…

Pořád si totiž vše tolik plánujeme, rýsujeme a počítáme čas s přesností na každou minutu! Vše máme seřazeno, nalinkováno, vytýčeno a odchylka či nahodilost bortící naše představy a plány se nepřipouští. A pokud ano, tak ti čilejší z nás ochranu před nenadálostí kvalitně promodlí, aby nám Bůh coby jakýsi automat na splněná přání vyšel vstříc a zařídil všechno přesně po našem… Mám vtíravý pocit, že právě mé úvahy o tom, co doma ještě všechno po návratu z Halenkovic stihnu, vykouzlila na pomyslné Hospodinově tváři úsměv. Snad by mohl láskyplně i zakroutit hlavou. Jako by si říkal, že to snad ani není možné, aby tento milovaný, kterého miluje stejně jako kohokoliv jiného, byl stále tak zabedněný. A možná právě pro mé prozření to muselo přijít. Drcnutí prstem Boží vůle v podobě mé drobné roztržitosti. A už se díky tomu vracím domů bez dokladů, abych při návratu pro ně pocítil na vlastní kůži pravdivost osvědčeného bonmotu „chceš-li Boha rozesmát, tak si začni plánovat“. Zbytek dne se tak nakonec odvíjí úplně mimo mé představy. Musím to unést, strávit nebo jak se říká „překousnout“.

Nedávno mne oslovila krásná slova (kdybych si jen vzpomněl, kde jsem je četl?). Budu pouze parafrázovat, už totiž ani nevím, kdo je jejich autorem … Naší touhou kéž je moudré a svobodné srdce, které dokáže říci: „Pane, dělej si se mnou, co chceš!“. Zkuste si to říct pomalu a několikrát… Pokud to člověk přijme a dokáže i žít, uvažovat v tomto duchu, je opravdu svobodný a krásný. Odevzdává se zcela Stvořiteli, důvěřuje mu, připodobňuje se Ježíši (např. Mk 14,36) i Marii (Lk 1,38) a nenechává se sžírat svou svévolí, plodící jen hněv a frustraci z nezdarů a nesplněných, marnivých lidských snů a přání.

Tak kéž se nám to aspoň trochu daří. Člověk ve své slabosti padá a chybuje. Ale s tím se u Pána počítá. Proto přišel k nám jako náš Vykupitel. Podstatné je nalézt vždy sílu se zvednout a jít dál k cíli. Moudré a svobodné srdce nás může ve spleti a ruchu světa vést neomylně k nebeskému království. Takové srdce je jako GPS navigace, která přijímá signál Hybatele a dává možnost vyhnout se slepým uličkám, předchází bloudění a přináší radost z krásy cesty samotné.