10. listopad 2015

Jak určitě všichni víte, ve dnech 16. - 17. 10. 2015 proběhl v Brně eucharistický kongres, na který se sjelo údajně až 25 tisíc poutníků z celé republiky.

Jako (už skoro) "Brňák" jsem byla docela zvědavá, co od této akce očekávat a jak proběhne akce takového rozsahu ve městě, kde žiju.

Jen pár dojmů, které ve mně po skončení kongresu zůstaly:

Předně jsem byla pozitivně překvapena, že celá akce proběhla v klidu a bez organizačních zmatků, přestože probíhala přímo v srdci města a náměstí ani nebylo nijak uzavřeno pro kolemjdoucí. Přesto všechno jsem nezaznamenala z okolí žádné negativní reakce a co mně překvapilo, atmosféra při mši a následném eucharistickém průvodu byla hluboce duchovní. I v množství lidí jsem vnímala kolem velké ztišení a hlubokou úctu k eucharistii.

Tohle je asi největší svědectví pro mě osobně a snad i pro všechny, kteří tou dobou náměstím procházeli. Když procházel průvod s eucharistií na Zelný trh, většina lidí poklekla, stejně tak na "Zelňáku", kde proběhl výstav Nejsvětější  Svátosti.

Celou tuto akci vnímám nejen jako projev podpory našim biskupům a církvi jako takové, ale hlavně jako svědectví víry a úcty k eucharistii. Myslím, že v dnešní době, kdy se tak často odbourávají  mnohé tradiční liturgické projevy úcty, je tohle možná to nejdůležitější svědectví, které nepotřebuje ani tak Pán Bůh nebo nevěřící svět, který se na to dívá (a asi příliš nechápe), ale spíš my křesťané samotní.

V poslední době jsem zaznamenala mnoho názorů i mezi křesťany, že některé liturgické slavnosti a poutě jsou příliš „tradiční“ a plné přehnaného patosu. Ale pokud nám to tak připadá, vnímáme ještě vůbec, koho mezi sebou přijímáme? Ano, Bůh asi nepotřebuje, abychom před ním padali na kolena, ale jestliže před ním necítíme touhu pokleknout, může se nám velmi rychle stát, že přestaneme vnímat, že to, co se před námi odehrává při každé mši svaté nebo adoraci, je veliké tajemství a podstata naší víry.

Tak díky Bohu za to, že můžeme nejen tímto gestem vyjadřovat svou vděčnost Jemu a že to můžeme dělat svobodně, protože v mnoha zemích dnes za něco podobného křesťané platí svým životem.