21. duben 2021

V tomto čase je vhodné připomenout si několika slovy něco málo z charakteru Ducha svatého. Mnohdy totiž nevědomky zaměňujeme Boží vůli, Boží vnuknutí s vlastními představami či dokonce s našeptáváním Nepřítele.

Úplným základem našeho pohledu na Ducha svatého je uvědomění si, že Duch „vane, kam chce“ (Jan 3,8). Z toho můžeme vyvodit, že je svobodný v tom nejvyšším slova smyslu, nespoutaný a pro člověka nevyzpytatelný (člověk holt nikdy „nevidí Bohu do karet“). Duch svatý přesto respektuje člověka a jeho svobodu volby. Proto nikdy nenaléhá a nenutí! Je trpělivý a nespěchá. Nosíme-li v sobě neklid plynoucí z útoků myšlenek, že něco „musím…, jinak…“, je třeba se mít na pozoru. Tyto myšlenky zcela jistě nejsou Boží vnuknutí. Duch svatý pouze nabízí a na nás je, zda přijmeme. Jeho nabídka je stálá. „Hle stojím u dveří a klepu…“ (Zj 3,20). Můžeme otevřít, přijmout a z toho pak růst. Nebo taky neotevřít, nepřijmout a zakrnět. To ovšem neznamená, že odmítnutím pomine ona nabídka vyjádřená slovy: „Hle stojím u dveří a klepu…“. Nespěchat, neodbíhat k „lepšímu“ (myslím ono „lepší“ dle našeho rádoby neomylného zdání), vytrvat v dokončení již započatého, učit se rozlišovat (viz např. sv. Ignác z Loyoly) ...

Sv. František Saleský v této souvislosti trefně zmiňuje příklad pokušení matky rodiny k dlouhým modlitbám na úkor péče o děti a rodinu. Matka stižena náhlým nutkáním „musím bdít na modlitbách“ pro dosažení dokonalé zbožnosti, je takovým naléháním (Nepřítele) jakoby vytržena ze své role milující matky a pečující manželky, až ohrožuje své povolání. Sv. František Saleský však vysvětluje, že pro každého je zbožnost přizpůsobená jeho povolání (i když bychom v dějinách církve našli mezi světci určitě vyjímky). Zbožnost řeholníka kontemplativního řádu tedy bude jiná jak zaneprázdněného podnikatele. A je to přirozené. Věřící voják bude svou víru prožívat poněkud jinak než maminka pěti dětí. Je to pochopitelné. Mladík živořící na smetišti afrického velkoměsta bude svou formou zbožnosti na hony vzdálen zbožnosti úspěšného syna renomovaného evropského právníka atd. A tak je to také v pořádku. Zbožnost je originální záležitostí stejně jako její nositel a jeho životní osudy. Jen tak je zaručena pestrost a univerzalita naší víry i církve, která je otevřena pro všechny… Sv. Terezie z Avily hovořila ke svým sestrám tak, že mají hledat Boha i mezi hrnci (rozuměj tak: mají-li službu v klášterní kuchyni). Tak si přejme, aby pestrost našeho prožívání víry a zbožnosti nebyla nám ani okolí překážkou, trnem v oku, pohoršením nebo důvodem k sebeobviňování, pocitu méněcennosti… Kéž je nám i práce radostnou modlitbou, spíše než modlitba útrpnou prací, a kéž je naše nitro vnímavé k vanutí Ducha svatého!