26. duben 2017

Milí bratři a sestry,

tuto druhou neděli velikonoční ustanovil už sv. Jan Pavel II. svátkem Božího milosrdenství, jistě i proto, že při ní slyšíme v evangeliu Kristova slova, jimiž dal apoštolům moc odpouštět hříchy a tím ustanovil svátost smíření.

Zaměřme však svoji pozornost hned na začátek dnešního evangelia – už i čas a místo dnes popisované události je pro nás důležité. Apoštolové se totiž navečer v onen první den v týdnu, tedy den po sobotě, tj. v neděli, nacházejí ve večeřadle, tam, kde v předvečer Kristovy smrti zazněla nad chlebem a vínem přímo z jeho úst ta slova: "To je mé tělo a má krev..." tam tedy, kde Ježíš zpřítomnil už předem svoji smrt z lásky, tam přichází vzkříšený Pán, aby se setkal se svými apoštoly, základními kameny budoucí církve, budoucí světové Boží rodiny. On je neopustil nikdy, ale tam se jim dal vidět, tam se jej mohli dotknout. I ten den, neděle, je velmi důležitý, je to den, kdy se církev schází ke mši sv., která je právě setkáním se vzkříšeným Pánem. Samozřejmě každá mše sv., i ta, které se účastníme ve všední den, má nedozírnou hodnotu. Jdeme-li na ni ve všední den, je to krásný projev naší touhy po Bohu, naší lásky ke Kristu i bližním, ale nejdeme-li na ni v neděli bez vážného omluvného důvodu (např. nemoc... apod.), pak je to vážné pohrdnutí třetím Božím přikázáním, a nakonec samotným Bohem.

Pán Ježíš svým učedníkům jako důkaz své identity ukazuje ruce a bok, kde si Pán navždy ponechal otevřené, oslavené rány. Probité ruce jsou odkazem na ruce Mojžíšovy, které nesměly ustat v modlitbě, nesměly klesnout, dokud nebyl dobojován vítězný boj, aby byl zachráněn Boží lid před Amalečany. Kopím otevřený bok je zase odkazem na bok Adamův, z něhož Bůh v ráji utvořil Evu – zatímco z Kristova boku, z jeho srdce se skrze vodu křtu a krev Eucharistie rodí církev, tj. každý z nás.

První slovo, které Pán pronáší je přání pokoje, je to ten pokoj, který svět dát nemůže, který je prvním darem vzkříšeného, který může dát jen on, protože svým utrpením nás usmířil s Bohem, zasloužil pro nás odpuštění hříchů, odstranil překážku mezi Bohem a nám, překlenul propast, způsobenou hříchy lidstva, mezi nimiž jsou i ty naše, a tedy můžeme skrze Něj, s Ním a v něm opět přistupovat k Otci.

Je až zvláštní, s jakou tvrdošíjností Tomáš, který s nimi v té chvíli nebyl, se vzpírá uvěřit jejich svědectví: „Viděli jsme Pána.“ Jak si vymiňuje i způsob, kterým on uzná vzkříšení svého Mistra: „Dokud neuvidím na jeho rukou... a nevložím svůj prst na místo hřebů, a svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“ Za týden však i jemu, a podle jeho přání, Pán tuto troufalou žádost splní. Jistě i proto, že Tomáš měl patřit k těm dvanácti, kteří budou základními kameny jeho církve, jeho rodiny, kteří měli světu vydat svědectví: „Viděli jsme ho po jeho vzkříšení, a dotkli jsme se ho, jedli jsme s Ním, vzkříšeným.“ Tomáš pak jako první z lidí výslovně vyznává Ježíše nejen jako Pána, ale i jako Boha, nicméně musí si vyslechnout, že mezi blahoslavené budou patřit ti, kteří neviděli, a přesto uvěřili.

Milí bratři a sestry, věřím, že tušíme, kam dnešní evangelium míří. My jsme dnes, v den Páně, v neděli, ve večeřadle. A jsme tu právě proto, abychom se setkali s Ježíšem vzkříšeným. On, o kterém sv. Jan píše v úvodu svého evangelia, a Slovo se stalo tělem, který v těle splnil otcovo poslání, se po nanebevstoupení opět stává Slovem, slovem evangelia. Když nasloucháme slovům Písma, nasloucháme jemu, mělo by nám zahořet srdce, a srdcem bychom měli vidět Pána – jako ti apoštolové. A když pak se smíme dotknout, přijmout Tělo Kristovo, pak se jej dotýkáme jako apoštolové, jako Tomáš, podle jeho ran jej poznáváme: to je mé tělo, které se za vás vydává, má krev, která se za vás prolévá. Ale to naše nedělní setkání není samoúčelné, není jen pro nás, jako nebylo jen pro apoštoly. I nám, jako jim, říká Pán: „Jako Otec poslal mne, tak já posílám vás“. Otec poslal Syna, aby vydal svědectví o Otcově lásce k člověku, vzpomeňme: „neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Tak i my máme vydávat svým životem i slovem svědectví o tom, jak Bůh miluje nás i všechny lidi. A jistě tím, že necháme v sobě žít a působit Ježíše, že se necháme vést jeho Duchem, že podle pokoje a radosti v nás okolí bude moci poznat, že nežijeme ze své síly, ale že v sobě nosíme poklad, že stále čerpáme z pramene vody živé, že naše duše nehladoví – vždyť Pán nás ujistil, že kdo v něho věří, nikdy nebude hladovět, nikdy nebude žíznit. Protože On vymyslel způsob, jak skrze mši sv. můžeme stále růst v lásce k Bohu, a znovu a znovu doplňovat sílu k lásce, sílu k odpouštění, sílu ke službě. On, Bůh, Kristus, chce žít v nás, jen ve spojení s ním, můžeme přinášet hojné ovoce, a nezávisle na vnějších okolnostech, či ubývání sil být plní Ježíšovy radosti. Amen.