25. duben 2021

Abychom se mohli vrátit k myšlenkám nedělního poutního kázání, poskytl nám otec biskup Antonín jeho písemnou podobu. Věřím, že myšlenky z nedělní homilie osloví i všechny, kteří se nemohli osobně účastnit mše svaté.

Milí bratři a sestry,

doba velikonoční je krom jiného charakteristická také tím, že nám každoročně staví před oči obraz Ježíše jako dobrého pastýře. Pro Ježíšovy současníky to byl obraz velmi výmluvný a blízký jejich životu; pro nás, lidi této doby, je svým způsobem vzdálenější, ale určitě si dokážeme představit, co tím asi Ježíš chtěl říci. Moderní člověk, který přehnaně akcentuje svoji svobodu, by obraz ovečky vedené pastýřem určitě odmítl, ale člověk moudrý a zvláště člověk opravdu věřící je nesmírně šťastný, se smí nechat vést tím nejzkušenějším pastýřem „roklí šeré smrti“ k životu, a to ne ledajakému, ale k životu věčnému.

           Jde zde o prastarý obraz. Zvláštní vztah, který je mezi stádem a pastýřem, je obraz vztahu mezi králem a lidem, stejně jako mezi Bohem a jeho věřícími. Vždyť Bůh sám je v žalmech a u proroků označován jako pastýř: „Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám...“ (Ž 23). Koneckonců, Abrahám, Izák a Jakub byli pastýři; Mojžíš, Jozue a David jsou povoláni za pastýře lidu, aby ho vedli ve jménu Božím. Život ovcí závisí na jejich pastýři. Bez něj jsou vydány všanc šelmám a lupičům, nemají nikoho, kdo by je vodil na pastvu a k vodě, kdo by je chránil. Ovce jsou Boží lid, tradičně označovaný jako „jeho stádce“. Zkusme se ale podrobněji zahledět na některé detaily.

           „Já jsem pastýř dobrý …“ – slovo dobrý je v řeckém textu vyjádřeno výrazem, který zároveň znamená „krásný“. Co může být krásnějšího, než nekonečný Bůh, Stvořitel světa, který se stane beránkem, aby svou smrtí zachránil člověka před věčným zavržením, a pak se, Vzkříšený, postaví v čelo zástupu, který kráčí dějinami, aby všechny, které miluje, dovedl do náruče svého Otce na nebesích.

           „ vidí přicházet vlka…“ – Vlk, tradiční nepřítel stáda, představuje nevraživé síly zla. Sám Ježíš vyslal své učedníky jako ovce mezi vlky. (Lk 10,3) Každá doba, i dnešní, má své vlky. Někdy mají jméno a příjmení, jindy jsou anonymní, ale pak jsou o to nebezpečnější.

           „znám svoje ovce a moje ovce znají mne, jako mne zná Otec a já znám Otce.“ – všechny ovce dohromady nejsou jen nějaké stádo, On, Pastýř, každou zná jménem, má ke každé osobní vztah, jako je osobní vztah mezi Otcem a Synem v Nejsvětější Trojici. Tak i každý z nás má usilovat o co nejosobnější vztah k Ježíši, svému nejlepšímu příteli.

           „Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince…“ – toto říká Ježíš lidem z vyvoleného národa, a myslí na lidi všech národů, všech náboženství – protože je jenom jeden, pravý a živý Bůh a jeden Pán. Dnes už vidíme církev, Ježíšovu rodinu, která je domovem pro lidi ze všech národů a konvertity ze všech náboženství.

           A tento pastýř, který je zároveň beránkem, je, drazí přátelé, od chvíle křtu tajemným obyvatelem hlubiny našeho vlastního srdce, a také je před námi vždy v tajemství Eucharistie. Naše skutečné štěstí závisí na tom, nakolik rozvineme svůj osobní vztah s Ním, aby tento se pak promítl do všech našich ostatních vztahů.

Dnešní den je ale také vzácnou příležitostí zahledět se na patrona Vašeho chrámu i farnosti, sv. Josefa, který ten osobní vztah k Ježíši rozvíjel od zasnoubení s Pannou Marií až do smrti. V nejvyšší kopuli v chrámu sv. Michala v Olomouci, kde jsem směl působit 18 let, ve 40 metrové výšce, je 8 velkých freskových maleb od Ferdinanda Nabotha. Na jedné z nich je znázorněn spící sv. Josef a u něj anděl.

           Josef spí, ale zároveň je schopen slyšet anděla. Děje se to, co říká Píseň písní: „Spal jsem, ale moje srdce bdělo.“ (Pís 5,2) Smysly odpočívají, ale podstata duše je otevřená. V nitru se každý člověk dotýká Boha. On chce uvnitř mluvit ke každému z nás, je každému z nás blízko. Spící Josef, který je ale zároveň schopen slyšet v nitru i shůry je mužem vnitřní koncentrace a připravenosti. A tak zve i nás, abychom našli soustředění, abychom se naučili dívat do nitra i nahoru, aby se Bůh dotkl také naší duše a mohl k ní promluvit.

           Tento Josef je ale zároveň připraven vykročit. Je připraven vstát a konat Boží vůli. V tom se Josef podobá Marii tím, co je středem jejího života a co je její výpovědí v onom rozhodném okamžiku: „Hle, jsem služebnice Páně.“ (Lk 1,38) To platí také pro něho – tato připravenost vstát. „Podívej, já jsem tvůj služebník! Vezmi mne!“ Nebo jak odpovídá Izaiáš v hodině svého povolání: „Hle, zde jsem, pošli mne!“ (Iz 6,8) A ještě jedno slovo nám může přijít na mysl, Ježíšova řeč k Petrovi: „Jiný tě přepáše a povede, kam nechceš.“ (Jan 21,18) Josef, ten připravený, to učinil měřítkem svého života. Celý jeho život byl sledem takových událostí.

           Začíná to prvním setkáním, ve kterém ho anděl uvádí do tajemství Božího mateřství Panny Marie, a tak mu náhle přerušuje jeho tichý, skromný a spokojený život, který chtěl kráčet, tím, že ho strhne do dobrodružství Boha s člověkem, do bezprostředního setkání s tajemstvím, jehož musí být svědkem a spolunositelem. Co to znamená, ukáže se hned. Narození Mesiáše se nemůže udát v Nazaretě. Josef musí vyrazit do Betléma, do města Davidova, ale ani toto město se nemá stát tím místem. „Jeho vlastní ho nepřijali.“ píše sv. Jan (Jan 1,11) Hodina Kristova narození jako by již stála ve znamení kříže. Pán se narodí mimo město, ve stáji. A pak přijde další setkání s andělem, které vede Josefa do exilu, do Egypta. Sdílí tam osud bezdomovce, azylanta, cizince, který nikam nepatří a musí hledat místo pro sebe a svoji rodinu, přičemž i volba místa návratu je ovlivněna určitou hrozbou. A potom přijde ten stresující zážitek, tři dny nepřítomnosti dvanáctiletého Ježíše, které současně už předjímají tajemství tří dnů mezi křížem a zmrtvýchvstáním. 

Tak také při opětovném nalezení v chrámě vychází najevo výlučnost a vážnost tajemství, když Ježíš jakoby odkazuje Josefa na jeho místo. „Musím být tam, kde jde o věc mého Otce.“ (Lk 2,49) Ty se nebudeš nazývat otcem, ty jsi jen strážce, správce tohoto úřadu a v něm je tajemství vtělení. A koneckonců umírá Josef dřív, než smí zažít zjevení Ježíšova poslání. Vše zůstává – celé utrpení a naděje – ukryté v tichu.

           Tento život není seberealizací, ve které člověk ze sebe vydá vše, co v něm je, a vyzkouší vše, o čem je přesvědčen, že na to má. Není to seberealizace, ale sebezapření, být veden, kam nechceš. Nepovažuje svůj život za své vlastnictví, ale dává jej. Odevzdává svou vlastní vůli do vůle někoho jiného, do větší vůle, do Boží vůle. Ale právě tam, kde se toto stává, kde člověk sám sebe skutečně ztrácí, tam také sám sebe nalézá. Vždyť jen když ztratíme sami sebe, když sami sebe vydáme, můžeme sami sebe přijmout. Kde se stane to, o co prosíme – buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi – tam bude na zemi kousek nebe, protože na zemi to pak bude tak jako v nebi. A tak ten Josef, který se vzdává sám sebe a který předem následuje Ukřižovaného, ukazuje cestu věrnosti, cestu zmrtvýchvstání a života.

           Poděkujme dnes za tohoto svatého – obraz připravenosti, poslušnosti, zříkání se, putování, očekávání Božích příslibů a tedy služby, která má význam pro tuto zem. Poprosme o milost, aby také nám byla udělena taková bdělost a připravenost - a aby hojnost takové naděje pronikla i náš život a vedla nás naproti Bohu, který je pravý cílem ve společenství věčného života. Amen.