27. srpen 2018

Ač v jedné z mešních písní znějí slova o tom, že bychom rádi zůstali k hluku světa hluší, dáte mi asi za pravdu v tom, že to tak snadné není a možná je to tak i dobře. Nelze v těchto dnech neslyšet hlasy kritiky na adresu církve, zejména v souvislosti s odhalenými případy zneužívání dětí a mladistvých různě po světě. Zákonitě jde člověku z toho všeho hlava kolem. Jak se k tomu postavit? Lze církvi ještě důvěřovat? Vyznáváme víru v církev svatou. Je ještě (a byla někdy vůbec) svatá? Není čas poohlédnout se po něčem (někom) jiném?

Rád bych jen velmi krátce, ve snaze čtenáře neunavit, poukázal na to, co nám dává jistotu svatosti církve a mnohé další vysvětluje. Základní (úhelný) kámen prvotního církevního společenství je sám Ježíš. Jím povolaní apoštolové se stávají prvními, kteří toto společenství tvoří a dále rozvíjejí. Sv. Petr coby budovatel institucionální podoby církve, jak je předznamenáno již v jeho snaze stavět tři stany (pro Ježíše, Mojžíše a Eliáše) při Proměnění Páně (Mt 17,4). Naopak sv. Jan, povolán Ježíšem k vylíčení duchovní podstaty církve. Díky tomu můžeme v Janově evangeliu odhalovat krásu a tajemství víry (např. kapitoly 13 až 17 Janova evangelia). Po apoštolech přichází další a další následovníci Krista, až se dostáváme do dnešních dnů. Církev tedy má svou tvář (podobu) od Krista.

A jak je to s její svatostí? Může být svatá? Ano, je a musí být svatá. Vždyť vyznáváme, že hlavou církve je sám Kristus a my tvoříme její tělo, údy. V církvi je Kristus stále přítomen ve světě a posvěcuje ji, proto je svatá. To, že údy umdlévají a podléhají slabostem je přirozené, ač nás to trápí. Známe to ostatně ze svých vlastních životů. Vždyť i sv. Pavel lamentuje ve svých listech nad slabostí svého těla, ač je duše odhodlaná a plná síly Ducha svatého. Jakkoliv jsou pády a provinění jednotlivců tvořících organismus církve bolestné a zarmucující, nelze odsuzovat či opovrhovat celým tělem (organismem) církve. Tím spíše, že jejím středem (hlavou), trpícím pro tyto neospravedlnitelné pády do morálního bahna, je sám Kristus. Především on nese tíhu těchto (lidských) provinění svého těla (církve).

Prosme jej tedy nejen o milosrdenství pro (nás) všechny viníky a dobrodiní pro jejich oběti, ale i o posilu celého organismu církve tak, aby její tělo po těchto těžkých pádech vyzdravělo, přinášelo užitek nebeskému království a nikoliv vlastní svévoli. To vše k radosti hlavy církve, našeho Pána Ježíše Krista.