Církev jako polní nemocnice
20. září 2013
Papež poskytl exluzivní interview šéfredaktorovi jezuitského časopisu "Civilta’ Cattolica". Včera byl zveřejněn na italských a anglofonních webech. Říká v něm mj.: "Nemůžeme klást důraz pouze na otázky týkající se potratů, homosexuálních manželství a užití antikoncepčních metod".
O rozhovoru jistě ještě mnoho uslyšíme, bude se rozebírat a analyzovat. Je důležitým pramenem pro bližší poznání osobnosti současného papeže. Vzhledem k jeho délce - celkového překladu by se mohli ujmout třeba čeští jezuité - přináším jen některé výňatky. Čerpala jsem ze souhrnu vatikanisty Andrey Tornielliho. Zde je jeho první část:
Církev - polní nemocnice
"Jasně vidím, že věc, kterou dnes církev nejvíce potřebuje je schopnost léčit zranění a zahřát srdce věřících, blízkost. Vidím církev jako polní nemocnici po bitvě. Je zbytečné ptát se těžce zraněného, jestli má vysoký cholesterol a cukr! Je třeba vyhojit jeho rány. Pak můžeme mluvit o tom ostatním. Ošetřit rány, ošetřit rány...A je třeba začít zdola".
Tyto citace jsou jádrem poselství, které je obsaženo v dlouhém rozhovoru (29 stran časopisu), který papež František poskytl šéfredaktorovi časopisu "Civilta’ Cattolica", otci Antoniu Spadarovi. Šest hodin rozhovoru probíhalo ve dnech 19., 23. a 29.srpna. Jorge Mario Bergoglio v něm mj. originálně charakterizuje sám sebe a nechybí ani zmínky o jeho uměleckém vkusu. Analyzuje dnešní roli církve a určuje priority pastorační práce.
Neklást důraz jen na etické hodnoty
"Nemůžeme klást důraz jen na otázky spojené s potraty, homosexuálními sňatky a s antikoncepčními metodami. To není možné. Já o těchto věcech příliš nemluvil a bylo mi to vytýkáno. Ale když se o tom mluví, musí se o tom mluvit v kontextu. Názor církve je ostatně znám a já jsem synem církve, ale není nutné o tom bez přestání mluvit".
"Misionářská pastorace není posedlá přenášením množství nesourodých doktrín, které je nutno s náléháním vnucovat. Zvěst misionářského typu se soustředí na podstatné, na nezbytné, což je také to, co nejvíce nadchne a přitahuje, co zapálí srdce, jako Emmauským učedníkům…".
"Církev se mnohdy nechala uzavřít do malých věcí, do malých předpisů. Přitom nejdůležitější věcí je prvotní zvěst: "Ježíš Kristus tě zachránil!". A služebníci církve musí být především služebníky milosrdenství."
"Zvěst spásonosné lásky Boží předchází morálním a náboženským závazkům. Dnes se mnohokrát zdá, že převažuje obrácené pořadí.”
K tématu gayů - duchovní vměšování do osobního života není možné
"Musíme rozhlašovat evangelium na všech cestách, hlásat dobrou zvěst o Království a léčit - také svým hlásáním – každý druh nemoci a zranění. V Buenos Aires jsem dostával dopisy homosexuálních lidí, kteří byli "sociálně zraněni", protože mi říkali, že cítí, jak je církev vždy odsuzovala. Ale církev toto nechce dělat. Během letu z Rio de Janeira jsem řekl, že pokud je nějaká homosexuální osoba dobré vůle a hledá Boha, já nejsem nikým, abych ji soudil. Když jsem toto řekl, řekl jsem to, co říká katechismus. Náboženství má právo vyjádřit vlastní názor ve službě lidí, ale Bůh nás ve stvoření učinil svobodnými: duchovní vměšování do osobního života není možné."
"Jednou se mne jeden člověk provokativně zeptal, jestli schvaluji homosexualitu. Tehdy jsem mu odpověděl jinou otázkou: “Pověz mi: když Bůh hledí na homosexuální osobu, schvaluje s náklonností její existenci nebo ji odmítá a odsuzuje?”. Je třeba vždy uvažovat o osobě. Zde vstupujeme do tajemství člověka. Bůh doprovází lidi v jejich životě a my je musíme doprovázet a vycházet přitom z jejich situace. Je třeba doprovázet s milosrdenstvím. Když se to děje, pak Duch svatý inspiruje kněze, aby řekl správnou věc."
Moje jistota: Bůh je v životě každého člověka
"Kdo dnes neustále hledá disciplinární řešení – prohlásil František – kdo přehnaně usiluje o doktrinální "bezpečnost", kdo se zatvrzele snaží obnovit ztracenou minulost, má statickou a zpátečnickou vizi. Tímto způsobem se z víry stává jedna z mnoha ideologií. Já mám tuto dogmatickou jistotu: Bůh je v životě všech lidí, Bůh je v životě každého. Byť by něčí život byl katastrofou, zničený neřestmi, drogami nebo čímkoli jiným, Bůh je v jeho životě. Můžeme a musíme ho hledat v každém lidském životě. Ačkoli je něčí život pozemkem plným bodláčí a plevelu, vždy zde zůstává místo pro dobré semeno, které může růst. Je třeba Bohu důvěřovat."
Doprovázet jako Samaritán – to je čisté evangelium
"Jak zacházíme s Božím lidem? Sním o církvi Matce a Pastýřce. Služebníci církve musí být milosrdní, vzít na sebe starost o lidi, doprovázet je jako dobrý samaritán, který umývá, čistí a nese svého bližního. To je čisté evangelium. Bůh je větší než hřích. Organizační a strukturální reformy jsou druhotné, čili přijdou až pak. První reforma musí být reforma postoje. Služebníci evangelia musí být lidé schopní zahřát lidská srdce, kráčet s nimi za noci, umět s nimi vést dialog a také sestoupit do jejich noci, do jejich temnoty, aniž by se ztratili. Boží lid chce pastýře a ne funkcionáře nebo kleriky státu. Zvláště biskupové musí být lidé schopní trpělivě podporovat Boží kroky ve svém lidu, tak, aby nikdo nezůstal pozadu, ale také doprovázet stádce, které má intuici pro nalézání nových cest."
Církev je lid Boží
"Lid je subjekt. A církev je lid Boží na cestě dějinami, s radostmi i bolestmi. Cítit s církví (orig. sentire cum Ecclesia pozn. překl.) tedy pro mne znamená být v tomto lidu. A celek věřících je neomylný ve víře a tuto svoji infallibilitas in credendo ukazuje prostřednictvím nadpřirozeného smyslu víry všeho lidu, který je na cestě….Když jde dialog mezi lidmi a biskupy a papežem po této cestě a je poctivý, pak mu napomáhá Duch svatý. Toto cítění se nevztahuje na teology…nesmíme si tedy myslet, že porozumění “cítit s církví" by bylo vázáno pouze na souznění s její hierarchickou částí." A církev nesmíme redukovat na "malou kapličku, která dokáže pojmout jen skupinku vybraných osob. Nesmíme redukovat lůno univerzální církve na ochranitelské hnízdo naší průměrnosti."
Jsem hříšníkem
Papež definuje sám sebe jako “hříšníka”. Připomíná nádherný Caravaggiův obraz povolání Matouše a říká: “Tak to jsem já: hříšník, na kterého Pán obrátil svůj zrak.” Toto jsem řekl, když se mne zeptali, zda přijímám zvolení papežem.”
Rozlišování a reformy
Mnozí se domnívají, že změny a reformy se mohou udát v krátkém čase. Já se domívám, že je vždy třeba času pro položení základů opravdové a účinné změny. A toto je čas rozlišování. A jindy zase rozlišování pobídne k okamžité akci u věci, kde se prvotně myslelo, že se udělá až potom. A toto se přihodilo i mně v těchto měsících.”
"Naopak nedůvěřuji rozhodnutím učiněným náhle. Vždy nedůvěřuji prvnímu rozhodnutí, tj. první věci, která mi přijde na mysl, že mám udělat, když se mám rozhodnout. Obecně je to chybná věc. Musím počkat, vnitřně zhodnotit, nechat si nezbytný čas. Moudrost rozlišování osvobozuje od nutné dvojakosti života a pomáhá nalézt ty nejvhodnější prostředky, které nelze vždy ztotožnit s tím, co se zdá být velké nebo silné.”
Proč používám obyčejné auto
"Rozlišování se děje vždy v Pánově přítomnosti, pozorují se znamení, naslouchá se věcem, které se dějí, pocity lidí, zvláště těch chudých. Moje rozhodnutí, také ta spojená s normálním životem, jako je používání obyčejného auta, jsou vázána na duchovní rozlišování, které odpovídá na nutnost, která se rodí z věcí, lidí, z četby znamení času. Rozlišování v Pánu mne vede v mém způsobu řízení (církve).”
Jsem nedisciplinovaný, od narození
O jezuitském řádu František říká: “zaujaly mne tři věci: misionářství, komunita a disciplína. Je to zvláštní, protože já mám nedisciplinovanost vrozenou. Ale jejich disciplína, způsob organizace času, na mne velmi zapůsobily."
Nepůjdu do papežského apartmá
"Pro mne naprosto zásadní věcí je komunita. Vždy jsem hledal komunitu. Neviděl jsem sebe jako osamoceného kněze: potřebuji komunitu. A dokládá to i fakt, že jsem zde ve Svaté Martě…rozhodl jsem se bydlet zde, v pokoji 201, protože když jsem dostal papežské apartmá, vnitřně jsem pocítil jasné “ne”. Papežské apartmá v Apoštolském paláci není luxusní. Je starobylé, vkusné a velké, nikoli luxusní. Ale nakonec je jako obrácený trychtýř. Je velké a prostorné, ale vchod je opravdu úzký. Vchází se tam po kapkách a já...ne, bez lidí žít nemohu. Potřebuji žít svůj život spolu s ostatními."
Rozhodný charakter, ale nikoli pravicový
"Moje zkušenost jako představeného jezuitů…moje vedení mělo na počátku mnoho nedostatků…Stal jsem se provinciálem ještě velmi mladý. Měl jsem 36 let - šílené. Bylo třeba, abych čelil obtížným situacím a rozhodoval jsem se strohým a osobním způsobem. Ano, ale musím k tomu dodat jednu věc: když někomu něco svěřím, cele tomu člověku důvěřuji. Musí udělat opravdu velkou chybu, abych mu věc zase odňal. Přesto se lidé nakonec autoritarismem unaví. Můj autoritářský a rychlý způsob rozhodování mi přinesl vážné problémy a byl jsem obviněn, že jsem ultrakonzervativní. Prožil jsem si čas velké vnitřní krize, když jsem byl v Cordobě. Ano, jistě, rozhodně jsem nebyl jako blahoslavená Imelda, ale nikdy jsem nebyl pravicový. Byl to můj autoritářský způsob rozhodování, který vytvářel problémy."