20. březen 2019

Postní doba začíná vždy v období, kdy končí zima a začíná jaro. Je to tak symbolika, která má upozornit na nový čas, čas kdy se země probouzí a objevuje se nový život. Stejně i my bychom měli díky postu odložit vše staré a začít žít nově. Neboť čtyřicet dní můžeme rozjímat o utrpení P. Ježíše, o jeho lásce k nám a svém vztahu k němu. Potom můžeme pomalu začít měnit i sebe. Otec Dan v kázání na popeleční středu to řekl velmi výstižně: „Než se rozhodnete k radikální změně, buďte nejprve laskaví!“

Díky všem chvílím, ve kterých se setkáme s Bohem v modlitbám či rozjímání, se může narodit víra dospělých, víra která nás dokáže provést i těmi nelehkými okamžiky našeho žití.

Nesmíme též podlehnout iluzi, že modlitba je rozhovor s Bohem, který je Láska a v jeho blízkosti tedy „na kolenou“ zakusíme úžasné okamžiky plné emocí... Otec Marek Vácha v knize  Modlitba argentinských nocí vysvětluje: „ Nedělní chození do kostela spojené s nepříjemným vstáváním, večerní modlitba ve chvíli, kdy mám sedmnáctero naprosto objektivních důvodů, proč se právě nyní modlit nemohu, a kdy mi to „nic nedává“, bezmyšlenkovité věnování času Bohu, to každý neumí. Tyto katechismové povinnosti jsou rámec, ocelová konstrukce řádu, obrněný transportér, který člověka převeze přes pouště do lepších časů. V zahradě se umí procházet každý, cesta přes poušť pro každého není. Ježíš ve svých četných diskusích s farizeji nikdy formu nezpochybnil, jen znovu a znovu zdůrazňoval, že pouhá forma není konec příběhu. Nezážitkové křesťanství vyráží bránu do nebe. Ostatně není náhodou, že nejslavnější dílo katolické mystiky se nejmenuje Jasný den, nýbrž Temná noc.“

Pokud tedy zvládneme cestu přes poušť, která není snadná, vyžaduje pevné odhodlání, vytrvalost a hlavně držet se správného směru a nikdy jej neztratit, mám za to, že Velikonoce, které ukončí vážnost postní doby, nás naplní nezapomenutelnou radostí a dokáží nás proměnit v nového člověka.