22. únor 2017

Je až neuvěřitelné, jak málo se dovedeme radovat z toho, co máme, a jak často si stěžujeme a nedoceňujeme přítomná dobra.

Děti se obvykle těší na chvíli, kdy už konečně ukončí školu. Dospívající mladík obvykle sní, že pravá spokojenost přijde, až bude mít zaměstnání, začne si sám vydělávat a osamostatní se. V zaměstnání se zase nejvíce těšíme na dobu volna, protože si chceme odpočinout a zařizovat si osobní věci. Přesvědčujeme sami sebe, že náš život bude lepší, když se oženíme nebo vdáme, založíme rodinu. Pak jsme zase zklamaní, že děti nejsou větší a namlouváme si, že budeme daleko spokojenější, až toto období skončí. Poté jsme ustaraní, že máme doma ratolesti v pubertě a musíme s nimi vycházet.

Určitě bychom byli šťastní, kdyby to už bylo za námi. Když nám dospělé děti „vyletí z hnízda“, je nám zase smutno a přejeme si, abychom se viděli co nejčastěji. Namlouváme si, že náš život bude spokojenější, až budeme mít nové auto, až našetříme na překrásnou zahraniční dovolenou nebo až budeme konečně v důchodu. Pravda je taková, že nejlépe je být šťastný právě teď! Když ne teď, tak kdy?

Pravé štěstí člověk nezíská tím, že bude čekat, až se všechno v životě uspořádá podle jeho přestav a plánů. Myslím si, že to nikdy nenastane. Papež František jednou velice pěkně řekl, že život není takový, jaký by měl být, ale je, jaký je. A jde o to, jaký k tomu zaujmeme postoj.

Budeme-li zarputile všechno porovnávat s našimi vysněnými ideály (které se navíc s věkem mění), nebudeme šťastní nikdy. Štěstí je životní cesta. Každý moment našeho života je opravdový poklad. Uchovávejme jej ve svém srdci a važme si jej ještě více, pakliže jej můžeme prožívat s někým, kdo je nám velmi blízký. Pamatujme, že čas na nikoho nečeká. Tak pracujme, jako bychom nepotřebovali peníze, odpočívejme, jako by neexistovaly žádné starosti a milujme, jako by nás nikdy nikdo nezranil...