8. červenec 2019

Jako děvče jsem měla vždy ráda svátek Božího Těla, neboť nás maminka vždy se sestrou vystrojila za družičky. Oblečení do kroje sice chvíli trvalo, nebylo zrovna pohodlné, ale stálo to za to. Byl to pro nás významný den, neboť v kroji jsme běžně nechodily. Tatínek byl zapojen do přípravy oltáře v naší farnosti. A tak také zůstal stejně významným tento svátek nejen pro mne, ale také pro sestru, neboť i její rodina je vždy zapojena do přípravy jednoho ze čtyř oltářů.

Čas běžel a průvody BT se zkrátily v naší farnosti nejprve kolem kostela a později pouze po dveře kostela. Návrat k průvodu se uskutečnil v Halenkovicích až v roce 2010, a tak jsme navázali na „rodinnou“ tradici v přípravě venkovního oltáře. Pokaždé jsme se snažili, aby venkovní oltář byl jiný a připomínal myšlenku roku.

Letošní slavnost byla pro nás jiná, neboť jsme ji prožívali v italské části Tyrolska. Každý kostel, včetně biskupské katedrály v Brixenu, oznamoval svátek vyvěšením alespoň dvěma vlajkami, a to tyrolskou a vatikánskou. Nejedna věž byla ozdobena i místní vlajkou obce či města. Vítr si s nimi pohrával, a tak mnozí pozvedli svůj zrak k barevným praporům vlajícím z věží. Každý kostel byl též slavnostně vyzdoben květinami. Farní kostel v Brixenu měl dokonce zastřen hlavní oltář červeným sametovým závěsem, na kterém byl umístěn kalich se sv. hostií. Všimla jsem si, že některé chrámy byly vyzdobeny červenými květy azalek či begonií.

Slavnost znamená, že slavíme něco nebo někoho. Mám za to, že význam a velikost slavnosti odpovídá vždy významu a postavení oslavovaného. To co jsme prožili v tyrolském Pichlu, zajisté odpovídalo významu toho, co bylo předmětem oslavy – svátku Těla a Krve Páně. Aby slavnost byla skutečnou slavností, je nutno ji také prožívat, nestačí pouze se držet zvyklostí a tradic.

Že lidé slavnost skutečně prožívali, vyjadřovalo i jejich slavnostní oblečení. Mnozí byli oděni do tradičních krojů, a to jak děti, mládež, tak také lidé středního věku. Nebyly to „pouze tetičky v krojích“. Překvapilo mne, že všichni mladí hoši, pokud nebyli v kroji, měli oblečenou bílou košili a tmavé kalhoty. Džíny a trička zde neměly zastoupení!

Všude, kde měl průvod procházet, vlály vlajky tyrolské, věž kostela byla ozdobena mimo tyrolské vlajky také vlajkou vatikánskou a vlajkou obce Pichlu. Hlavní ceremoniář měl na starosti organizaci průvodu a dbal na to, aby byly dodrženy odstupy mezi jednotlivými skupinami průvodu.

V čele kráčel muž nesoucí kříž, byl následován mladými muži, kteří nesli na nosítkách sochu Anděla strážného, následovali muži starší, na ramenou nesli sochu sv. Josefa. Dále korouhve, prapory, družičky, krojovaná skupina od nejmladších po starší, děvčata měla na ramenou zavěšeny velké „kravské rohy“, které byly naplněny živými květy. Každý muž měl na klobouku bílá a černá kohoutí pera, ke kterým byla připnuta kytička živých lučních květů. Následovala dechová hudba v krojích. Kapela čítala asi šedesát hudebníků všech věkových skupin. Pod baldachýnem kráčel kněz nesoucí monstranci s Nejsvětější svátostí.

Následovala skupina dívek, která nesla sochu sv. Walburgy. Starší ženy v krojích nesly na ramenou sochu Panny Marie. Průvod uzavírali všichni ostatní. U jednotlivých oltářů se průvod zastavil, bylo přečteno evangelium. Následovala modlitba, místní sbor zapěl píseň, kněz udělil požehnání a průvod se odebral k dalšímu oltáři. Průvod obešel obec asi za hodinu. Aby mohli být všichni přítomni slavnostního průvodu, byl skrze megafon přenášen do kostela, kde zůstali farníci, kteří se pro zdravotní problémy nemohli průvodu zúčastnit.

Byla to krásná slavnost, taková jaká má být a jak odpovídá svému významu. Pro většinu z nás, kteří nejsme obklopeni majestátními horami a nežijeme v blízkém spojení s prací na hospodářství, by se průvod mohl jevit jen jako „pěkná podívaná“, která patří k tradicím zdejšího kraje.

Mám za to, že v dnešní hektické době se nedokážeme alespoň na chvíli vzdálit do „svého pokojíčku“ a zde prožívat chvíle intimního setkání s Bohem, tak jak sám P. Ježíš to učí své učedníky.

Pokud se alespoň na chvíli dokážeme ztišit, potom si můžeme uvědomit svůj vztah k Němu. Zda je to můj Pán a Spasitel, který mi přinesl skrze svou oběť radostnou naději, že stejně jako On, budu i já vzkříšen. Nebo je to „kamenný Bůh“, kterému přináším určité oběti s nadějí, „že si to bude pamatovat“. Může to být také „Bůh“, se kterým uzavřu obchodní smlouvu „něco za něco“...

Poslední pátek v červnu je věnován slavnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Mnozí tuto informaci pouze zaslechneme v rámci ohlášek. Ale v Tyrolsku je to opravdu slavnost, a to slavností nedělní. Opět kráčí procesí obcí za doprovodu dechové hudby, pod baldachýnem kněz nese monstranci s Nejsvětější Svátostí a žehná.

Odpoledne je uspořádán koncert dechové hudby. Celý týden před slavností jsme každý večer poslouchali hudebníky, kteří zkoušeli svůj program. Věřte, že mnohé skladby bychom od místní vesnické kapely neočekávali, protože zněly jako od profesionálních hudebníků.

Večer se ozáří kříž, který stojí na vrcholu Hörneckele, 800 m nad obcí St. Martin in Gsies. Ohně zaplanou i na kopcích lemující obce St. Martin a St. Magdalena. Je to jistě krásný pohled na světla v temnotě.

Nezůstávejme pouze temným vrcholem, ale pokusme se hořet pro Ježíše jako oheň, který byl zapálen, aby ozářil temnotu noci a ozdobil vrchol...