29. listopad 2020

Někteří z nás si na jaře možná vzpomněli, že v minulosti byli účastni na mši sv. i mimo kostel. Vždy, když se sešli věřící s mnohými kněžími, kteří nemohli sloužit z důvodu odebrání tzv. státního souhlasu, byli účastni na mši sv. doma, nebo také „za zavřenými dveřmi“. Pokud si na to vzpomínám, tak vždy s úctou se přistupovalo ke slavení liturgie. Stůl byl vždy pokryt tím „nejkrásnějším bílým ubrusem“, uprostřed byl kříž, svícny a ve váze byly čerstvé květy, nikoliv umělé a prostor ozářil lustr. Pokud jsme se oprostili od prostor obývacího pokoje, byli jsme jako v prosté kapli. 

O to víc jsem nechápala při uzavření kostelů na jaře v důsledku pandemie, že mnozí účastníci domácích bohoslužeb si přináší „ke svým PC nebo televizi“ kde chtějí být přítomni mši sv. kávu, či jiné pochutiny. Nedávno jsem procházela vzpomínky přátel na mši sv., která byla sloužena za „zavřenými dveřmi“, byla to doba před téměř šedesáti lety. Mám za to, že úcta k účasti na mši svaté by měla být stejná dnes jako v šedesátých letech minulého století. Zaposlouchejme se do vzpomínek Jaroslava.

Nedokážu dnes už říci, kolik mi bylo tenkrát let, ale já jsem jako dítě byl jednou dopoledne u své babičky dole ve městě, když se ozval zvonek a já běžel otevřít. Jako dnes vidím za dveřmi stát pána, kterého jsem neznal. Měl na sobě tmavé sako a na očích brýle s černou obroučkou a v ruce tašku. Babička mi vysvětlila, že tento pán je páter Zlámal a že je to bratr Terezky z Halenkovic. (U nás se Tvému strýci Josefovi nikdy jinak než páter Zlámal neříkalo.)

Návštěva pátera Zlámala mne nepřekvapila, k babičce chodilo na návštěvu hodně lidí, bydlela v centru města a každou chvíli se tam někdo zastavil. Babička s páterem Zlámalem si dlouho povídali a pak mi babička řekla, že půjdeme na mši svatou. Zeptal jsem se, proč jdeme do kostela, když není neděle, ale babička mi k mému velkému údivu řekla, že páter Zlámal bude sloužit mši svatou u nás doma.

Vůbec jsem tomu nerozuměl, protože jsem nikdy neslyšel o tom, že by se mše sloužila jinde než v kostele. Babička prostřela v obýváku bílý ubrus a páter Zlámal na něj rozložil věci, které jsem znal z kostela a sloužil mši stejně, jako u oltáře. Když později odjel, tak mi moje maminka s babičkou přiměřeně mému věku vysvětlili, že je knězem, ale v kostele mši sloužit nesmí a také mi řekli, že byl dlouho ve vězení, i když nic zlého neudělal. Tomu už jsem nerozuměl vůbec, protože se svým dětským pohledem na dobro a zlo jsem nechápal, jak se do vězení může dostat člověk, který nespáchal nějaký zločin.

Nevím, kolikrát jsem se za ty roky jeho domácích bohoslužeb zúčastnil, ale dobře si pamatuji na tu poslední: Byl nás tehdy plný obývací pokoj, protože kromě naší rodiny tam byli i Tvoji rodiče. Jako dnes vidím, jak Tě maminka v kuchyni bere za ruku a říká. „Pojď, půjdeme teď do kostelíčka!“

Snad se blýská na lepší časy a nebude dlouho trvat a budeme se opět moci setkat na mši svaté v našem kostele skutečně, a nikoliv pouze prostřednictvím internetového či televizního přenosu. Než se tak stane, přistupujme i v domácích prostorách k bohoslužbě s úctou. Dobu, po kterou bohoslužba trvá, prožijme stejně jako při návštěvě chrámu. Záleží na nás, jaké prostředí či atmosféru si vytvoříme. Jediné, co Bohu můžeme věnovat je čas. Nešetřeme jím, neboť sami toho od Něj dostáváme velmi mnoho…