27. duben 2016

Ať se děje co se děje, není třeba beznaděje! Vážně? Ano, vězte, že Pán nikoho nenechává o samotě, bez pomoci a nenaloží víc než je člověk schopen unést! Čeho se potom tedy bát? Pokoj a klid je nám na dosah ruky, stačí "jen" opustit svou vůli a přijmout za jakýchkoliv okolností tu Jeho.

Věřící coby Boží dítě patřící již do jiného světa, se chtíc nechtíc se současným pozemským světem zaplete. Vnoří se či přímo utopí v marasmu shonu, starostí, představ, tužeb... A pak už to jede přátelé. Už se zapomíná, kdo jsme a kam jdeme, kdo nás vede a je stále s námi. Už jsou zapomenuta slova o tom, že kdo důvěřuje, bude odměněn, že si není třeba dělat starosti, bát se...

Najednou si nedokážeme uvědomit, že přece každý den má svých starostí dost a dost a naše starostlivost je nemístná, neboť jak nám připomíná Pán, svou starostlivostí nejsme schopni prodloužit svůj život byť o jediný okamžik. Prostě lidská marnost nad marnost v celé své velikosti. Nejsem o nic lepší než jiní, sám tyto věci dobře znám. Uvědomil jsem si najednou velmi intenzivně bolestnou a děsivou skutečnost, že toto lidské samospasitelství, touha vše řídit, mít pod kontrolou a dle svých představ, je nehorázným pohrdáním a nedůvěrou v milosrdenství samotného Boha, v jehož láskyplné náruči dlíme.

K tomuto velmi emotivnímu poznání a procitnutí mi bylo třeba strávit pár dnů v nemocnici v obavách o život a zdraví. Až v tomto okamžiku jsem naplno uzřel svou pošetilost, malověrnost a zaslepenou pýchu. Až na nemocničním lůžku jsem si uvědomil, že ve svých rukou nemám nic, natož svůj život. Člověk se rodí a umírá vždy sám a s holýma rukama. To mezi tím je neuvěřitelná eskapáda věčného hledání, ztrát, bloudění, omylů, pádů, nepochopení...

Máme štěstí, že láska Otce má jiné rozměry a formát než láska lidská. Jen tak nám může odpustit naši pošetilost, samospasitelské sklony a pohrdání Jeho milosrdenstvím, s nímž nás vede životem. Jeho náruč je nám v Kristu naštěstí stále otevřená, takže v každém okamžiku můžeme s dětskou upřímností a lítostí obrátit svou tvář k Němu a prosit o smíření. A je-li tento návrat lemován potůčky slz, není se za co stydět, ba naopak...

Slzy tryskající z nitra duše v lítosti, se s odpuštěním mění v gejzír slz živé vody radosti. Aleluja!