28. prosinec 2014

První neděli po narození Páně slavíme svátek Svaté Rodiny Ježíše, Marie a Josefa - tak zní oficiální název tohoto svátku. Letošní rok 2014 byl vyhlášen jako Rok rodiny. Na konci tohoto roku se můžeme ohlédnout, zda rodině, ve které žijeme, jsme dali svou lásku, trpělivost, čas a vše co lze označit jako teplo rodinného krbu.

Kdo je má rodina? Jsou to rodiče a děti. Jsou to rodiče rodičů (prarodiče), rodiče a děti. Mám za to, že ani toto není úplné. Rodina jsou prarodiče, rodiče, děti, sourozenci rodičů a prarodičů, tedy tety a strýcové, ale také bratranci a sestřenice. Rodina je sice v dnešním pojetí tvořena rodiči a dětmi, ale v nedávné minulosti to byli strýčkové a tetičky se svými dětmi, tedy bratranci a sestřenicemi. Čím byla rodina početnější, tím větší na ní spočívalo požehnání, tak to nalezneme ve starých knihách, neboť jednotliví členové rodiny si vzájemně pomáhali nejen při práci, ale také při rodinných slavnostech, jako byly posvícení, svatby, křtiny či pohřby.

Když umřela tetička nebo strýček, na pohřeb přišli všichni členové rodiny třeba až "z pátého kolena". Jak se psalo, nebylo možné ani všechny uhostit. Dnes často na pohřeb tetičky přijdou pouze její děti, někdy i vnuci a pár známých a další příbuzní, často jakoby nebyli nebo jsou tak zaneprázdnění, že "škoda času" stráveného na pohřbu.

Občas mi přijde, že s našimi tetičkami a strýčky, jako by pomalu umíraly i celé naše rodiny, kde počítáme pouze děti a rodiče, popřípadě prarodiče. Nelze přece, moderně řečeno, unifikovat rodiny podle určených pravidel. Nechceme přece přijít o radost ze setkání s blízkými lidmi, o prožitky, které jsme prožili se svými bratranci a sestřenicemi na prázdninách u "dědáčků" či u jednoho stolu se svými strýci a tetami na různých rodinných setkáních. Všechny tyto prožitky zůstanou v našich vzpomínkách a v dobách, kdy nám není vždy nejlépe na ně s láskou vzpomínáme; pomohou nám zvládnout naše problémy, můžeme se sejít s těmi, co nás mají rádi a dokáží nám často opravdu pomoci nejen svou radou.

Nemůžeme přece brát vážně nářky typu nemáme čas, abychom někam chodili za příbuznými, jsme rádi, že se dokážeme postarat o vlastní rodinu. S ostatními jsme již skončili, co z toho máme? Nic. Nejsme přece součástí této velké rodiny? Když se zamyslíme, vždyť přece jsme děti svých rodičů a oni jsou zase dětmi svých rodičů. Myslím, že se to dalo říci velmi jednoduše. Jádro zakořenilo a vyrostla rostlina. Měla dvě větve, další jaro na každé větvi vyrostly další tři výhony, další rok na těchto výhonech vyrostly další a větve mohutněly a z jednoho proutku vyrostl velký košatý strom. Ne nadarmo se po celé věky znázorňovaly lidské rody jako velké stromy. Naši předkové byli moudří na rozdíl od moderního člověka, který se snaží z velkého stromu učinit něco, co nelze nazvat jinak než uschnutí velkého košatého stromu díky uřezání jednotlivých větví a jejich další řezy pouze na jednotlivé výhony.

Budeme-li své starosti a naděje vkládat do modliteb ke Svaté rodině, budeme zajisté vyslyšeni. Nemusíme putovat nikam daleko. V Luhačovicích stojí kostel zasvěcen Svaté rodině. Pokud to nestihneme letos o tomto svátku, můžeme kdykoliv přijít ke Svaté rodině a prosit ji za rodinu naši. Budeme-li v našich rodinách neustále pěstovat rodinné vztahy a úctu, učit tak naše děti i vnuky, nemusíme se obávat, že rodiny zaniknou. Vždyť přece Svatá rodina je neustále s námi a pokud naše víra neochabne a bude pevná jako dům na skále a nikoliv jako třtina vlající ve větru, bude nám požehnáno, neboť jak říká Písmo: "Vždyť Hospodinovo prokletí spočívá na domě svévolníka, jeho požehnání na obydlí spravedlivých" (Př 3, 33).