16. březen 2014

Vesnice Alenkovice (někdy také Allinkovice) se poprvé připomíná v listině vydané Janem z Rotalu 29. června 1634. V 18. století se psaní pozměňovalo a tak v roce 1746 můžeme číst o Alenkovicích i Halenkovicích. Halenkovice dříve patřily pod spytihněvskou farnost. Je o nich první zmínka v zápisech o příjmech spytihněvské fary v roce 1639.

Roku 1784 byly od Spytihněvi odloučeny, avšak kostel byl v Halenkovicích vystavěn až v roce 1789 a vysvěcen byl 29. března 1789 napajedelským děkanem Janem Papežem. Původní stavba byla kryta šindelem, dlažba byla kamenná. Uvnitř chrámu se nacházel pouze jeden oltář s obrazem sv. Josefa, který je dnes vzácnou památkou. Varhany pro halenkovický kostel zhotovil v roce 1793 František Šindler. V roce 1836 a 1837 byly postaveny dva boční oltáře s obrazy sv. Terezie a sv. Žofie, které vysvětil tehdejší farář Augustin Podmola. Stejný farář vysvětil i novou křížovou cestu z roku 1846. Roku 1854 byl došek na střeše kostela vyměněn za nové tašky a v roce 1881 byly do kostela pořízeny nové varhany. Roku 1883 dostal kostel nový hlavní oltář. Stavěl jej Josef Pahler, umělecký řezbář z Opavy.

Původně byly v chrámu dva zvony. Velký zvon, litý v roce 1622, pocházející ze zrušeného kostela Všech svatých v Dubu na Moravě (1766). Malý zvon, zvaný Florián, litý 1766, byl převezen ze zvonice na Kopci. V kronice se můžeme dočíst, že při večerním slavnostním zvonění dne 24. prosince 1911 pukl menší zvon Florián. Byl sice opraven, ale kostel dostal v roce 1912 nový zvon, vážící téměř 94 kg za 500 Kč od firmy A. Hiller. V roce 1917 byl zrekvírován zvon Florián k vojenským účelům a také cínové píšťaly. Znehodnocené a polámané píšťaly však zůstaly zásluhou tehdejšího faráře v Halenkovicích a po 1. světové válce byly opraveny. Zvon Florián byl v roce 1920 nahrazen novým zvonem od firmy A. Hiller v Brně, posvěceným na jméno sv. Josef.

Chrámové jesle pocházejí z roku 1915 a jsou od firmy František Buk z Prahy. V roce 1926 olomoucké arcibiskupství koupilo od bývalé hraběnky Marie Baltazzi polesí napajedelského panství na pravém břehu Moravy. Tím přešel kostel sv. Josefa v Halenkovicích pod patronát arcibiskupa v Olomouci. Rekonstrukce varhan, generální oprava střechy a omítky věže, orýnování kostela, aby voda nepronikala ke zdem chrámu – to vše patří k roku 1931. Při opravě střechy byla vyzkoušena pevnost stropu, protože na něm byly uloženy tašky v celkové hmotnosti 120 metráků. V roce 1939 proběhla další renovace kostela – vytrubkování stěn pro elektrické vedení. Po delší době byl kostel znovu vymalován, přičemž v lodi chrámu měl být zachován Assmanův obraz. Všechny tři oltáře, křížová cesta a kazatelna byly mramorovány. Zcela náhodou při úklidu našel farář Tomáš Loprais v roce 1927 na chóru obraz sv. Josefa, který byl ve velmi zanedbaném stavu. P. Loprais nechal obraz opravit a umístil jej v lodi kostela u hřbitovních dveří, kde nechal postavit nový oltář. V roce 1928 byla zakoupena nová socha sv. Václava. Z bývalé kostelní komory vznikla v roce 1930 chrámová kaple padlých vojínů z 1. světové války.

Okresní úřad v Uherském Hradišti nařídil dne 26. ledna 1942 sejmutí kostelních zvonů a 27. března 1942 byly zvony (ne všechny) odvezeny do okresní sběrny v Napajedlech. Za zvony neobdržel farní úřad žádnou náhradu, ale varhany zůstaly tentokrát ušetřeny. Na Hod Boží vánoční v roce 1945 při ranní mši svaté předseda MNV Josef Janeček slavnostně uvedl v činnost elektrické osvětlení halenkovického kostela a v roce 1949 byla ve věži kostela provedena instalace elektrického zvonového zařízení. V roce 1951 žádá farní úřad o nové elektrické hodiny, které se natahují samočinně, protože do této doby musel kostelník chodit každý den hodiny natahovat po mnoha schodech do věže. Dřívější hodiny měly pouze jeden ciferník, obrácený k silnici. Nové hodiny měly už dva ciferníky – jeden od silnice a druhý od hřbitova.

S příchodem P. Vojtěcha Slouky v roce 1969 nastala další vlna oprav a úprav. Koneckonců, tohle už někteří z nás, co se setkáváme v kostele, sami zažili, protože se většina prací dělala brigádnicky. Stačí připomenout: odvodnění kostela, betonový násep kolem kostela, nová omítka celé věže, nátěr střechy věže, nová vazba nad kostelní lodí, střecha pokryta plechem, omítnutí celého kostela zvenčí, vnitřní úprava chrámu, postavení nového mramorového svatostánku, nové lavice atd. Když jsme před třemi lety prakticky ve třech lidech odvodňovali faru a otec Viliam čtyři týdny prosil aspoň o jednoho zedníka (marně), často jsem vzpomínal na tuhle dobu, kdy nebyl problém sehnat na práci řemeslníky a o pomocných silách ani nemluvě. V osmdesátých a devadesátých letech vše zachraňovali Kaškovi. Doba se změnila. Reminiscence na staré časy se objevila ještě za P. Cieslara, když se maloval kostel a bylo potřeba smontovat a pak demontovat lešení. Pohříchu se této akce z velké části účastnili lidé, kteří do kostela nechodí. No, prostě s farníky je někdy potíž...

Historii budování kostela jsme si už připomněli. I sebepěknější kostel je mrtvý bez farníků. Když jsme "klepali kosu" v kostele, jsem si často říkal, jaké to muselo být v minulosti, kdy v kostele topení neexistovalo. Asi to bylo tím, že jich bylo víc a dokázali si ten prostor vydýchat. Taky těch farních akcí bylo daleko víc. Při pohledu do historie je dobré zmínit svěcení misijního kříže 25. února 1934. Průvod s hudbou šel od kostela na Pláňavy, kde byl kříž umístěn u domu, který stál v místech dnešního obecního úřadu. Ověnčený kříž neslo na ramenou 12 černě oděných jinochů se šerpami. Před křížem šlo 42 děvčat v halenkovickém kroji. Průvod, který se táhl přes celé Pláňavy, doplňovala školní mládež, zástupci spolků a množství halenkovických mužů a žen. Kříž byl postaven ke zdi kostela, vlevo od bočních dveří. (Tento kříž byl před dvěma lety nahrazen novým.)

Děkovné pouti na Velehrad 5. července 1945 se zúčastnilo asi 300 poutníků z Halenkovic i s hudbou. Po nástupu P. Slouky se konala oslava Božího těla mimo kostel u pro tuto příležitost vytvořeného oltáře na Pláňavách. Dne 7. září 1969 poprvé vystoupila v našem kostele bigbeatová skupina z Uherského Brodu, bývalého působiště nového pana faráře. Druhý den v pozdních odpoledních hodinách přijela od Spytihněvi kolona deseti aut a autobus s delegáty halenkovické farnosti, kteří k nám přivezli ostatky sv. Cyrila. Při oslavách 9. září 1969 byl poprvé použit oltář směrem k lidu a boční oltář Panny Marie byl upraven jako trůn pro ostatky.

26. října 1969 vystoupila v kostele místní bigbeatová skupina, která měla 25 členů. Do náboženství bylo přihlášeno 167 dětí. 4. října 1970 byla po 65 letech v Halenkovicích kapitulním vikářem P. Josefem Vranou udělována svátost biřmování pro 250 věřících. Zároveň od tohoto roku se nesmí v 8. a 9. třídě vyučovat náboženství. Na vyučování je určena jedna hodina týdně pro 40 žáků. Podruhé a naposled se konala vnější oslava Božího těla. V roce 1981 se opět konala svátost biřmování – pro 9 halenkovických a více než 40 věřících z okolí. Pro srovnání: v roce 1982 bylo do náboženství přihlášeno 22 dětí.

Dobu tzv. normalizace jsme jakžtakž přežili. Velká škoda předčasného úmrtí paní Vilmy Navrátilové, která se starala o zpěvy v kostele. Po uvolnění poměrů v roce 1989 dostala církev větší volnost. Jak se to projevilo u nás? Můžeme vzpomenout pěší pouť na Velehrad při příležitosti první návštěvy Jana Pavla II. v naší zemi. Vznikla schola mladých, několikrát zpíval chrámový sbor. 24. června 1995 byla v halenkovickém kostele udělena opět svátost biřmování. Arcibiskup Jan Graubner ji udělil 28 farníkům. Mládež uspořádala děkanátní setkání mládeže, mikulášské besídky pro děti, divadelní představení, se kterými vystupovala i mimo obec. Vzniklo zde jedno povolání k řeholnímu a později i další tentokrát ke kněžskému životu. Tohle všechno už ale dobře víte, protože je to naše současnost. Někdy je smutná. Ve všední den neuvidíte na mši ministranta, věřícím by stačily dvě lavice. V neděli je to lepší. Nemáme po odstěhování Zdeňka Kašky vlastního varhaníka. Můžeme jen děkovat obětavému panu Vavřínkovi ze Spytihněvi, že sem jezdí na neděle a pohřby. Hudební schola mladých se drží jen taktak díky Marušce Kalivodové. Za posledních 15 let tu máme už 9. kněze. Snad nám P. Bohumil pár let tady vydrží, i když jsme se dostali zpátky před rok 1789 – zase spadáme pod Spytihněv. To je ale to nejmenší. Hlavně, že tu máme kněze, kterému na nás záleží.

Dost smutku a ponurých myšlenek. Jak píše Antoine de Saint-Éxupéry v Citadele: "Poušť je krásná tím, že někde skrývá studnu." I u nás lze vidět světlo na konci tunelu. Farnost ještě stále žije. Pořád se nachází noví nadšenci, kteří chtějí něco dělat pro druhé. Rodiny Kalivodovy se starají o zpěv a liturgická čtení, Katka Březíková se snaží rozhýbat děti a mládež. Sportovní odpoledne se povedlo. Vánoční besídka taky. Otec Bohumil se snaží rozčeřit strnulé vody. Vzpomínáte na jeho štědrodenní hudební vystoupení přede mší svatou ze střešního vikýře kostela na trubku? A jsou tady další bezejmenní. Řekl bych, že každý z nich má ve farnosti své místo, na kterém je cenný. A navíc pořád máme v kostele mladé manželské páry s dětmi. Vím, že ne každý si svou víru udrží, ale všichni ji snad neztratí.

jt   2009   S použitím mater. z knihy PaedDr. Marie Kašíkové: Kniha o Halenkovicích