3. listopad 2014

2. část

Pátek 10. listopad 1989 – den druhý

Do města víry a svatého Antonína přijíždíme krátce po 2. hodině ranní. Po dlouhém bloudění po městě přistáváme konečně na správném náměstí, nedaleko katedrály. Pratto della Valle. Nádherně osvětlený park uprostřed s umělým kanálem, mosty a nekonečným sloupořadím soch slavných občanů univerzitního města. Od kostela sv. Justiny přicházíme k bazilice sv. Antonína. Zvěst o jejím nepřetržitém otevření nebyla pravdivá. Přesto jsme uneseni krásou a monumentálností chrámu z barevného mramoru. Bazilika je obstojně osvětlená, stejně jako jezdecká socha před ní. Autor Donatello. Ke chrámu ústí řada nádherných uliček s podloubími a kamennými paláci, arkýři a portály. Hlavní náměstí je ještě kousek odtud, není čas, musíme se loučit. Mnoho z nás zatoužilo stejně jako později v Assisi se sem ještě někdy vrátit.

Nadšeni opouštíme Padovu ve 3:30 h a míříme k Michelangelovu městu. Před Florencií (cestu využíváme ke krátkému spánku) zastavujeme k hygieně při čerpací stanici. Všude vysoká úroveň čistoty, pořádku. Všude při dálnicích hyg. zařízení zdarma, přitom s teplou vodou a chromovanými zařízeními včetně pisoárů. Kohoutky hledáme marně. Voda teče na pokyn fotobuňky sama. Jiříkovo vidění.

Rozchod na florentském parkovišti u řeky Arna byl v 8:30 h - nepříjemná cesta ranní špičkou trvala 40 minut. To jsme ještě nevěděli, co nás v tomto směru čeká v Římě a moc jsme se divili. Většina účastníků pouti nejdříve zamířila do banky měnit valutu na liry. Ostatní nečekali na nic a utíkali využít těch několik málo chvil co nejlépe. Klenot renesance některé zklamal. Jak nepříjemným dopravním ruchem, tak špínou a hlavně rozkopaným hlavním náměstím Signore. David byl také špinavý, stejně jako ostatní sochy. Mnohé krylo lešení. Lepší to již bylo u katedrály S. Marie del Fiore, která každému vyrazila dech svými barvami i mohutností včetně přilehlé kompanilly a baptisteria.

Obdivovali jsme i další chrámy – sv. Kříže s náhrobky Michelangela, Rossiniho, Galilea a dalších. Dále S. Maria del Nuova, sv. Lorenza, most P. Vecchio, samé zlato. Půlhodinu před odjezdem jsme ve dvou usedli v s. Maria del Fiore před svatostánkem, moc unavení, ale spokojení. Viděli jsme co se dalo. Pak ale došlo k historickému omylu – cestu k autobusu jsme chtěli spojit s návštěvou nějakých památek, zamotali se v bludném kruhu úzkých uliček, odkud není výhled na žádnou z dominant. Po chvíli zoufalého pobíhání a doptávání u policistů (kteří sice radili ochotně, ale italsky) dobíháme na piazza Vittorio Veneto k autobusu se 20 minutovým zpožděním. Vydrželi jsme vyčítavé pohledy a vyjíždíme. Je 12 hodin 25 minut. Nejeli jsme však dlouho, jen k benzince za město, kde vznikl český "cikánský tábor" se dvěma vařiči. Tam se vařil čaj, káva na cestu, někdo i polévku. Přestože bylo již slušně teplo (odhadem 18 stupňů), bylo opravdu nezbytné sníst něco teplého po téměř dvoudenním cestování.

Pohoda na parkovišti v polních podmínkách vládla, prodloužila pobyt až do 15 hodin a způsobila večerní problémy (nebo právě ty nejkrásnější dojmy?) Kdo ví?

Od Florencie jedeme na jich až jihovýchod Toskánskem, do něhož jsme vjeli již ráno. To však ještě všichni podřimovali. Nyní si uvědomujeme, jak krásná je to země. Zvlněná jako naše Vysočina, na přemnohých kopcích se tyčí kamenné hrady a kostely, začaly se objevovat monumentální stromy pínie, sekvoje a další, převážně listnaté stráně kopců se začínají barvit podzimní žlutí. Podobně krásná je také další italská oblast Umbrie. Míjíme její hlavní město Perugii, které se z dálnice jeví jako kamenná pohádka, rozložená v záři odpoledního slunce. Nezastavujeme, naším cílem je Assisi ještě než zmizí poslední sluneční paprsek.

Podařilo se. Daleko před městem zastavujeme a fotografujeme město s monumentálním klášterem františkánů, které do daleka září na kopci podobně jako uvedená Perugia. Přijíždíme k městu a cestu nám kříží kapucín "v plné zbroji", jen místo opánků má pevné polobotky. Bratr Večeřa, tlumočník a dobrá duše zájezdu vybíhá, ptá se po možnosti ubytování.

Františkán odkazuje na ubytovnu nedaleko poutního kostela porciunkuli. Omylem se naši vedoucí ptají nejdříve v této bazilice, kde nejsou přijati právě nejlépe. Po dobré radě poutníků ze severní Moravy zastavujeme u ubytovny Cenacolo (večeřadlo) Francescano, jen několik desítek metrů odtud. Po chvíli vyjednávání nám br. Večeřa oznamuje dvě zprávy. Za tu dobrou sklidil potlesk – jsme ubytováni nejen relativně levně (15.000 lir na osobu), ale také komfortně včetně koupelen. Druhá zpráva však dobrá nebyla. Do 18. hodiny, kdy se v Assisi neodvolatelně zavírají chrámy zbývá 15 minut. Není možné to stihnout a proto vedení navrhuje ubytovat, navštívit mši sv. ve zdejší kapli a pak se v nočních hodinách klidně projít nočními uličkami historického města. Autobusem zachvělo vzrušení a (poprvé a naposledy) se účastníci pouti vzbouřili. Doslova. Být v Assisi a nenavštívit hrob světce Františka?

Vedení kapituluje, jedeme vzhůru ke klášteru, ale s minimální nadějí. Jen minuty chybějí, když se z parkoviště hluboko pod bazilikou doslova řítíme vzhůru. Dolní chrám je ještě otevřený, vbíháme dovnitř, končí zde česká bohoslužba. Ptáme se po kryptě, ale mladý kapucín hovořící slovensky kroutí hlavou. "Už je zatvorená". Jde však zjistit situaci a po chvíli nás tiše volá – svatý František nás neodmítl. Chvíle u jeho hrobu jsou nezapomenutelné, přesně jak nám to líčili všichni, kdo zde byli před námi. Necháváme na sebe působit dojemnou atmosféru do chvíle, kdy nás rezolutním zvoněním klíčů vyprovází bratr fortnýř. Cestou z chrámu někdo začne zmíněného kapucína přemlouvat, aby se stejným způsobem pokusil ukázat nám ještě hrob svaté Kláry. To je vyloučeno říká. Klára (kostel sv. Damiána) je na druhé straně města a u sester klarisek platí přísná klauzura. Jakmile zavřou a odejdou ke společným modlitbám, nemá nikdo nárok je obtěžovat. Nakonec nejen kapituloval, ale dokázal přesvědčit i svého italského kolegu ke spolupráci.

Procházíme město Františkovo, kde se život zastavil ve 12. století a nevycházíme z úžasu. Podobně jako v Padově – komplex kamenné krásy a historie. Tady tak prožít v klidu a rozjímání celý týden! Zatím musíme honit minuty. Před fortnou klarisek jsme hodinu po uzavření. Slovenský přítel v kutně nedává naději, ale jde se pokusit. Téměř třicet minut stojíme v chladném větru a neslábnoucí naději živíme zpěvem. Chorál i píseň ke sv. Anežce zní ve starém, sešeřelém městě. Anežko, otevři nám bránu kláštera své sestry Kláry! Naše prosba se stává skutkem. Vybíhá řeholnice s naléhavou prosbou: Silentium! Vcházíme do baziliky, odtud do kaple sv. Kříže, patříme na starý kříž, z nějž Kristus vnukl Františkovi myšlenku podepřít budovu církve. Naše píseň "Ježíši Králi" a upřímná soukromá adorace dojímá řádové sestry, zvyklé na jiné turisty. Vedou nás ke hrobu své duchovní matky, kolem malého muzea s relikviáři, oděvy a zlatými kadeřemi světice. Ona sama leží v prosklené rakvi v kryptě pod chrámovým oltářem. Byl to jeden z nejmocnějších zážitků celé pouti. Vycházíme dojati a obdařeni milou pozorností sester – obrázky světice s miniaturou starého kříže.

Bude nám nejmilejší památkou na římskou pouť. Vracíme se osvětlenými ulicemi k bazilice a autobusu. Den končí v kapli poutního domu, moderní a velmi krásné. Po chvíli čekání, až přítomní řádoví bratři ukončí své večerní společné modlitby, je kaple naše, mše sv. působí jako zlatý hřeb nekonečné série zážitků tohoto krásného dne. Vůbec nevadí ani káravá slova o. Baslera, jimiž lámal naši pýchu a večerní vzpouru. Pokory není nikdy dost!