16. března 2014

Je 225 let doba dlouhá nebo krátká pro existenci chrámu Páně?

Pokud srovnáváme výročí posvěcení katedrály sv. Víta a našeho kostela sv. Josefa, není to období zase tak dlouhé. Ve srovnání s délkou našeho života je to doba dlouhá. Co vše se změnilo, kolik revolucí přešlo a s nimi spousta "osvícenských myšlenek", které chtěly svrhnout s sebou i chrámy kamenné. Je však zajímavé co tu zůstalo – francouzská revoluce, reformy Josefa II a jeho následovníků, anarchisté nebo pováleční revolucionáři?

Vše je minulost, jenom kostel tu stojí, jako maják v rozbouřeném moři času a dějin, aby přijal všechny, kteří věří, že je tu Někdo, kdo pomůže a dodá posilu jak do všech dní svátečních, tak i všedních. Co generací před námi zde bylo pokřtěno a přijalo své jméno. Kolik šťastných mladých lidí si zde slíbilo lásku, věrnost a úctu. Mnozí si vzpomenou, jak zde přijali první sv. příjímání, nebo zde byli biřmováni. A v neposlední řadě, se zde přišly stovky pozůstalých rozloučit se svými drahými. A o našich starostech by mohly lavice vyprávět a tíha našich vin, která byla svěřena při svátosti smíření, by patrně zdolala i vysokou skálu.

Dle mého, není třeba být smutný, že ve všední dny nás v lavicích není ani tolik, jako apoštolů kolem Pána Ježíše. Je třeba věřit a modlit se za to, aby farnost nevymřela. Zde stačí otevřít evangelium. Bylo vybráno pouze 12 apoštolů a díky jejich odhodlání a nasazení je zatím pořád křesťanství největším náboženstvím. A budeme-li stejně prožívat Písmo i v osobním životě, potom se nemusíme bát, že při 450. výročí posvěcení kostela, zde zůstanou jenom ruiny porostlé pcháčím.

Když nosíš Bibli, Ďábel dostane bolesti hlavy.
Když ji otevřeš, dostane kolaps.
Když vidí, že ji čteš, tak omdlí.
Když tě vidí, že jí žiješ, tak utíká.

Nechť, nás a naše potomky po dalších 225 let, provází přízeň Nejvyššího a Matka Boží nechť nás pod svým pláštěm ochrání od všeho zlého.