8. listopad 2020

Moudrost a smrt. Je skvělé, když během svých let člověk nabyde takovou moudrost, která ho vede ke smysluplnému životu. Skvělejší je, když člověk před sklonkem svého života získá takovou moudrost, která mu napomůže umírat smysluplně, kdy pak i samotná smrt dostane smysl. Lékaři, zdravotní sestry, kněží a pastoři by se měli účastnit zvláštních kurzů, které by je vyškolili pro doprovázení nevyléčitelně nemocných pacientů v jejich posledních těžkých dnech života a v hodině smrti. Ale jedna věc je jistá: pokud ten, který utěšuje nevyléčitelně nemocného a umírajícího, by se musel spoléhat jen na lidskou moudrost, vyvstal by před ním velmi nesnadný úkol, jak má ospravedlnit zjevnou absurditu, že smrt je smysluplná.

My křesťané jsme obdarováni moudrostí, kterou nám dal Bůh, a která nám říká, že smrt není jenom zlá a nutně nevyhnutelná, ale že má i pozitivní smysl. Křesťané považují smrt jako nejlepší příležitost k tomu, aby přijali Boha a aby plně realizovali sebe sama. Křesťan věří, že pokud umírá s Kristem, tak s Kristem bude i žít. Nejenom lékaři, zdravotní sestry a kněží, ale všichni křesťané by měli pociťovat odpovědnost za trpící členy Božího lidu, za své bližní. Měli bychom být schopni sdílet naši moudrost smysluplného umírání, smysluplné smrti, která pramení z víry, a to s bližním, který ví, že jeho nemoc je nevyléčitelná. Dnešní biblická čtení se tedy týkají umírání a smrti a křesťanského pohledu, který jim pak dává plný smysl.

Kniha moudrosti, poslední kniha Starého zákona, byla napsána řecky věřícími židy, kteří žili v Egyptě, v Alexandrii. V této knize je moudrost personifikována, což je literární způsob, který se často používal v literatuře po celém světě. Moudrost, která ztělesňuje tajemný rozměr zvaný víra, je darem Božím. Moudrost „sama obchází a hledá ty, kdo jsou jí hodni“. Tato Bohem daná moudrost je nádherná, skvoucí a nepomíjející. Měli bychom být za tento dar Boží moudrosti vděčni.

Svatý Pavel adresoval dopis, jehož část je obsahem dnešního druhého čtení, nově založené komunitě křesťanů v Tesaloniké, česky v Soluni. Timotej přinesl Pavlovi dobrou zprávu, co se týká chování nových konvertitů, obrácených na křesťanství. Nicméně, měli nějaké otázky, jedna z nich se týkala smrti a návratu či paruzie (2. příchodu) Ježíše Krista. Dnešní perikopa dává křesťanům odpověď, která se nezakládá jen na lidské moudrosti, ale která je naopak inspirována boholidskou moudrostí, kterou nazýváme víra. Můžeme si všimnout, že způsob, jakým je poselství zformulováno, je podmíněn časem a kulturou: 1. Pavel zastával mylný  názor, že náš Pán se vrátí zpátky na zem už během Pavlova života. 2. Pavel použil tradiční biblickou představu oblaků, andělů, troubení, trumpet atd. k tomu, aby popsal Boží velkolepost, slávu a naši účast na ní. 3. Popisuje událost na pozadí představy světa své doby: nebe je nahoře, země – Země je uprostřed a podsvětí či peklo je dole. To, co nepodléhá tehdejší době a kultuře je pouze samo poselství, slovo Boží pro nás: „budeme s Pánem navždycky“.

Dnešní evangelium má to samé poselství, jaké nalézáme ve druhém čtení, avšak v evangeliu má takové poselství formu podobenství. Podobenství, upravené a uspořádané podle Matouše, nám představuje dvě skupiny lidí – pošetilé, kteří nebyli připraveni, a dále moudré, kteří naopak připraveni byli, když přišel ženich (Ježíš), aby se s ním setkali. Buď vždy připraven, kdykoliv a kdekoliv, setkat se s Ježíšem, s tvým Pánem a Ženichem (nevěsty církve).