25. říjen 2020

Nedávno, než začala pandemie koronaviru, lidé mimo katolickou církev pohlíželi na katolíky jako na ty, kteří musejí v neděli chodit do kostela. V dřívějších dobách se jim katolicismus spojoval i s tím, že katolíci v pátek nejedí maso, postí se během postní doby před velikonocemi a nerozvádí se. A vskutku, dobrý katolík byl považován za člověka dbalého přikázání Božího království na zemi. Za Ježíšova života trpělo židovství legalismem, právním formalismem, tedy přísným lpěním na zákoníku s přesně daným jednáním a zachováváním rituálů, a to se považovalo za prostředek ospravedlnění před Bohem. Tvrdí se, že bylo 613 příkazů Mojžíšovského zákona a nadto mnohé upřednostňované interpretace.

Takové nebezpečí legalismu, svázanost zákonem, ohrožuje i církev našich dnů, ačkoliv existuje i takový posun mínění, když někteří jdou až do extrému a zákony neuznávají zcela. V dnešním evangeliu Pán Ježíš oponuje legalismu tím, že klade všechny zákony a přikázání do jejich vlastního rámce: do lásky. Zákony a přikázání mají oprávněný důvod své existence jen tehdy, pokud objasňují a berou v ohled největší přikázání lásky k Bohu a k bližnímu. Křesťané by pak neměli považovat život dbalý zákonů a přikázání bez lásky za prostředek pro získání věčné spásy. Láska pak dělá zachovávání zákonů a přikázání slučitelným s lidskou důstojností.

První čtení z knihy Exodus (2. knihy Mojžíšovy) upřesňuje Ježíšův výrok evangelia, že celý zákon spočívá na lásce k Bohu a bližnímu. Láska k Bohu a k bližnímu by neměla být abstraktní, mlhavá, postrádající konkrétní vyjádření. Asketismus a nejasné výroky o lásce nepřinesou mnoho dobra ani chudým, ani cizincům, ani vdovám či sirotkům. Křesťané, kteří se rádi izolují ve svých kostelích ve výlučnosti své komunity, musí dávat pozor na to, jak jejich láska proniká přikázání.

Ježíšův výrok evangelia o přikázání lásky je ve skutečnosti kombinací slov z knihy Deutoronomium 6, 5 (láska k Bohu) a z knihy Leviticus 19, 18 (láska k bližnímu). Nové je Ježíšovo vzájemné propojení těchto dvou příkázání, konkrétně to, že jedno přikázání nelze myslet bez druhého. Láska k Bohu bez lásky k bližnímu zůstane sterilním výplodem mysli a láska k bližnímu bez lásky k Bohu skončí v neurčitém, mlhavém humanitarismu, který obvykle nemá dlouhého trvání, zvláště tehdy, když musí čelit obtížím a zklamáním. V křesťanství musí proto dobře spolu ladit vertikální rozměr života (Bůh) s rozměrem horizontálním (člověk).

Milí farníci, tolik k uvedení do Božího slova dnešní neděle. Není to však přímá odpověd na palčivé otázky, které vás v této době sžírají (možná až do morku kostí) v souvislosti s pandemií. Na takové otázky se bojím dát přímou odpověď, nechci totiž být špatným prorokem, za proroka se necítím být povolán, proto se nesnažím nelehkou situaci, kterou všichni prožíváme, nějak násilně teologizovat a po svém interpretovat. Spíše mlčím, po vzoru moudrých filosofů, mezi něž se též nepočítám.

Kromě lidských přirozených možností a schopností, máme také mocnou zbraň a ochranu – modlitbu, a to nejen k Panně Marii. (Každý den se můžeme večer v 8:00 hodin připojit k modlitbě růžence za ukončení pandemie.)

Ať Vás, a celé Vaše rodiny, Pán chrání, a ať Vám žehná.

Otec Tomáš