31. červenec 2017

Poslední kázání u sv. Michala

Milí bratři a sestry,

náš Pán, Ježíš Kristus, nám k té dnešní příležitosti dává překrásné slovo. Hovoří o pokladu skrytém v poli, o vzácné perle, o nalezení, o hledání, o rozhodnutí se právě pro tento poklad, pro tuto perlu. Ano, jsou i jiné poklady, i jiné perly a perličky, ale ve srovnání s tím, o čem mluví On, jde opravdu o hodnoty nesrovnatelné. Jistě jsme všichni pochopili, že to, co On nazývá nebeským královstvím je vlastně Bůh sám, je vlastně Ježíš. On je ten poklad, on je ta vzácná, drahocenná perla. Člověk byl stvořen tak, aby byl schopen Boha, proto jeho srdce nemůže nakonec uspokojit nic, než právě nekonečný Bůh. Mistrně to vyjádřil svatý Augustin, když ve své knize Vyznání píše: „Stvořil jsi nás pro sebe, Pane, a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě.“ Za touto perlou jsme směli společně 18 let kráčet, někdo více, někdo méně, a tuto perlu, drazí přátelé neztrácíme, ani tím, že mne Pán pověřil jiným úkolem, a na moje místo postavil mého dobrého přítele a bratra, patera Antonína Štefka. Tato změna se stává součástí naší pouti za touto drahocennou perlou, pro vás i pro mne. Rád se s vámi podělím o to, jak Bůh svým slovem připravoval mne, a vlastně každého z nás na toto velkou změnu. Boží slovo, které při mši sv. čteme a o něm rozjímáme, je opravdu nástrojem, kterým k nám hovoří sám Bůh, který nás chce vést; a kterým nám nabízí nám svou pomoc.

Vzpomínám si, jak jsme nedávno, bylo to přesně 26. června, četli o vyvolení Abraháma: „Hospodin řekl Abrámovi: Vyjdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu. ... když Abrám vyšel z Charánu, bylo mu sedmdesát pět let.“ Přesně v ten den ráno, mi řekl o. arcibiskup: „Chce s tebou mluvit pan nuncius, s tebou a Josefem Nuzíkem.“ V tu chvíli jsem začal tušit, co se dalšího dne v Praze na nunciatuře dovím. Jeden z důvodů, proč jsem vůbec nepočítal s tím, že by se mne mohla volba pomocného biskupa týkat, byl i můj věk. V mém věku byl můj tatínek už rok v důchodě. Ale odpoledne v ten den jsem uslyšel Boží slovo, že Abrámovi bylo v den, kdy ho Hospodin povolal a začal s ním svůj velký příběh 75 let.

Byl jsem po těch 18 letech společného života v této farnosti opravdu šťastný, cítil jsem se jako v rodině, ani jsem nikam nechtěl jezdit na dovolenou, protože jsem cítil, že nikde to nebude tak krásné jako tady, mezi vámi a v tomto kostele, plném krásy, s Ježíšem pod jednou střechou, – ale jistě si vzpomenete, jak jsme četli v neděli 2. července: „Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden, kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden.“ Také jsem si uvědomoval, a na otci arcibiskupovi jsem viděl, jak je služba biskupa velice těžká a nejednou velmi bolestná, i když to nikdy nedával najevo – ale Ježíš nám řekl: „Kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden.“ Za to všechno, co pro mne osobně, pro nás, a pro všechny lidi Pán Ježíš udělal, bych ho nechtěl zklamat. Za to, že mi daroval ten veliký dar povolání ke kněžství, že mne 33 let chránil, vedl, pomáhal znovu a znovu začínat, bych opravdu nechtěl být někým, kdo jej není hoden.

Ale vraťme se ještě k dnešním, pouhým dvěma evangelijním veršům.

„Nebeské království je podobné pokladu, ukrytému v poli. Když ho člověk najde, zakryje ho, s radostí nad ním jde, prodá všechno, co má, a to pole koupí.“ To pole je celý svět, naše dějiny i naše vlastní srdce. Člověk v podobenství poklad nečeká, ani v něj nedoufá; prostě na něj narazí. Zdůrazňuje se tu, že je to nezasloužený a překvapující dar – milost. „zakryje ho“ – poklad je nepoužitelný, dokud se člověk nerozhodne udělat z něho svůj vlastní poklad. Nepatří mu, dokud do něho neinvestuje všechno, co má. Člověk se musí rozhodnout – a síla k rozhodnutí je radost. Smutek člověka svazuje, radost ho pohne k rozhodnutí. Láska dává sílu k volbě toho jediného, v němž, ale novým způsobem, získávám všechno, čeho jsem se zřekl, stonásobek. Takové je rozhodnutí učedníků následovat Ježíše. „My jsme opustili všechno, a šli jsme za Tebou..(řekne Petr Ježíšovi). Amen, pravím vám, není nikdo, kdo by opustil dům, nebo bratry nebo sestry, otce, matku, děti nebo pole pro mne a pro evangelium, aby nyní v tomto čase...nedostal stokrát více a v přicházejícím věku život věčný“(Mk 10,29) Tváří v tvář vznešenému poznání Ježíše, považuje sv. Pavel vše ostatní, v čem dříve viděl prospěch za ztrátu. Bůh, který stvořil vesmír, se dokáže zabývat každým člověkem, každý člověk je pro něj důležitý. Ale nepovažuje nás za nesvéprávné, staví naši svobodu před rozhodnutí, láska musí být projevem svobody.

Znovu si postavme před oči ten obraz, že Bůh, který žije na výsostech, v nepřístupném světle, z lásky sestoupil za námi, pro nás se stal člověkem, stal se naším služebníkem, zemřel za nás na kříži, aby nám otevřel cestu k věčnému životu s Ním, v náruči nebeského Otce. Abychom ani tady na zemi nebyli sami, daroval se nám ve svátosti Eucharistie, jednak za Ním smíme kdykoliv přijít a usednout u jeho nohou jako Maria v Betánii, poslouchat jeho řeč (to je adorace, ať už společná nebo soukromá), jednak jej můžeme přijmout ve svatém přijímání, doslova obejmout Boha, Ježíše, ba dokonce přijmout jej do svého srdce: „zůstaňte ve mně, a já zůstanu ve vás“. Dává nám sám sebe ve svém slově – při každé bohoslužbě, nebo kdykoli vezmeme do rukou Písmo sv.; náš kříž se může stát součástí jeho kříže, On jej nese s námi, a určitě nese tu těžší část, smíme se tak podílet na jeho velké díle spásy člověka. Nemůže být tedy nic lepšího, nic rozumnějšího, než rozhodnout se konat vůli nebeského Otce, jako to dělal Syn, Ježíš. „Kdo koná vůli mého nebeského Otce, to je můj bratr i sestra i matka.“ Ježíš tedy je a vždy má být pro každého z nás oním pokladem, onou drahocennou perlou, pro kterou stojí za to, dát všechno, tzn. být ochoten ztratit svoje vlastní představy o svém životě, abychom přijali tu představu Boží, Boží plán s námi a s celým lidstvem. Právě tím zase všechno získáváme. Radost z této drahocenné perly nám dá sílu udělat volbu, a den za dnem ji obnovovat a prohlubovat. Kéž se to podaří nám všem. Amen.