26. červenec 2017

Milí bratři a sestry,

právě vyslechnutým podobenstvím se dovídáme od osoby nejkompetentnější odpověď na otázku, která je pro člověka velmi důležitá, totiž otázka původu a koneckonců i smyslu zla. Ježíšovo slovo je důležitý paprsek světla na skutečnost, která ale i tak ve své hloubce často zůstává tajemstvím, které bude odhaleno až na věčnosti.

Vrátíme-li se k podobenství, pak Bůh je ten, „který na svém poli nasel dobré semeno“. Ježíš, jako náš jediný Učitel, jasně říká: Bůh je dobrý, a ve světě, který je jeho dílem, dělá věci dobré. Stejně tak realisticky ale upozorňuje i na existenci nepřítele, Božího nepřítele, o němž církevní otcové říkají, že je „simio Dei“ opice Boží, že se po Bohu, nakolik mu síly stačí, opičí, ovšem s přesně opačným záměrem – aby setbu zkazil. Nepřítel zasévá tedy také, ovšem plevel, a to v noci, ve skrytosti, když člověk spí, tzn. když není bdělý. Zlo není originální, ale parazituje, a na začátku se projevuje lstivě a nenápadně. Boží zrno je Slovo pravdy, které vede k důvěře, naději a lásce, nepřítelovo símě je slovo lživé, které působí nedůvěru, beznaděj a sobectví. Problém zla je tu odedávna a , žel Bohu, není jen na sousedově poli, ale především na našem, ano, nejednou přímo v nás. Právě když usiluji o dobro, shledávám, jak se mi zlo usadilo u dveří. Tu zkušenost sdílí i tak velký apoštol, jak je svatý Pavel.

„Pane, copak jsi nenasel na svém poli dobré semeno?“ – zlo je nemilé překvapení, z kterého hned člověk často obviňuje někoho jiného, a nejednou samotného Boha. Vzpomeňme na Adama (učebnicový příklad): „To žena, kterou tys mi dal, ta mi dala z toho stromu.“ Člověku se vkrádá otázka, kterou i někteří filosofové vyslovili: Proč je tu zlo? Cožpak je Bůh i zlý? Nebo je slabý na to, aby zlo odstranil? Anebo mu je to jedno? Kdyby Bůh byl, tak by to nedopustil. V otázce zla často člověk zpochybňuje Boha: buď je zlý, nebo bezmocný, anebo lhostejný. Zlo je skrytá obžaloba Boha. A Bůh to dobře ví a odpovídá nám z kříže.

„Odkud se tedy vzal plevel“ – Po tomto překvapení a obvinění přichází otázka: odkud tedy pochází? Jak to, že skutečnost není taková, jaká by měla být.

„To udělal nepřítel. – zlo je tu od nepřítele, který ošálí člověka.

„Máme jít a plevel sesbírat? Ne! Při sbírání plevele byste vytrhali i pšenici“ – Člověk navrhuje, aby se zlo odstranilo. Ano, jsou situace, kdy je třeba se zlu opřít, i Ježíš to tak udělal, když vyčistil chrám nebo vyháněl zlé duchy nebo káral farizeje či znalce zákona. Ale někdy to nejde, když dobro a zlo je namícháno v srdci člověka, nebo v rodině, nebo v církvi - zlo a dobro je namícháno tak, že je opravdu nelze oddělit, a vyžaduje to trpělivost, a teprve konec ukáže, jak to vlastně dopadlo. Ten, kdo zpočátku vypadal nebo dokonce i byl špatný, se může obrátit, a dobrý konec může všechno spravit (například vrah Marie Goretti, který po odpykání trestu ve vězení, strávil zbytek svého života jako ošetřovatel nemocných v klášteře kapucínů; nebo jak jsem slyšel i vrah otce Vrbíka z Dubu se obrátil a přijal doživotní trest jako pokání za své skutky), nakonec i celá řada světců: sv. František, sv. Pavel a další... (Stejně tak ovšem se i člověk zpočátku dobrý, se může ale nakonec pokazit, naletět nepříteli, propadnout chtivosti, pýše, sobectví, sebestřednosti ... Odhodí Boha, nebo ho vůbec nehledá, protože je zaslepen duchem tohoto světa, ať už mocí, penězi nebo požitky.)

„Nechte obojí spolu růst až do žní, a o žních řeknu žencům:..“ – vidíme Boží svobodu, která respektuje svobodu člověka. Ano, můžeš jít cestou zlou, ale neseš si za to odpovědnost před Bohem. To, že s Bohem nepočítáš, nebo v něho nevěříš, lépe řečeno: věříš, že není, tě nezbaví odpovědnosti před tímto Bohem, jehož existenci nevěra člověka nemůže nijak narušit. Bůh je, a my před ním jednou budeme stát tváří v tvář, a každý uslyší buď: „pojďte, požehnaní mého Otce, vejděte do království, které je vám připraveno od založení světa“ anebo: „pryč ode mne, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům, páchali jste nepravosti“. (Mt 25)

Viděli jsme také Boží trpělivost, která dává šanci; neplodný fíkovník, když je okopán a pohnojen, dostává další rok, ale pak – pokud nepřinese ovoce, bude vyseknut, a vržen na oheň. Bůh pro spásu člověka udělal všechno, tak miloval tento svět, že dal i svého jednorozeného Syna.(Jan 3,16) Boží trpělivost je veliká, ale náš pozemský život není nekonečný, ale relativně krátký – a přece na něm závisí celá věčnost.

Zakončil bych citátem z listu Římanům, který jsem měl na svých primičních obrázcích: „Těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému“ (Řím 8,28) Ano, i hřích, když si ho člověk pravdivě přizná a lituje ho, působí, že se může projevit Boží milosrdná láska; ukazuje tedy ještě jiný rozměr Boží lásky, která se může projevit právě jen tady. Možná proto říká Ježíš: „že v nebi je větší radost nad jedním hříšníkem, který se obrátil a činí pokání, než nad 99 spravedlivými.“ Proto nechává pastýř ovečky na pastvině, a jde hledat tu jednu - ztracenou.

Milí bratři a sestry, přemýšlejme o dobrých a krásných věcech, jimiž nás zahrnuje Bůh, i o pleveli, kterým Boží nepřítel rovněž nešetří. A nechejme se vést moudrostí Boží, jež je jiná, než moudrost tohoto světa, a buďme obezřetní a bdělí vůči lži, byť se halí do roucha krásy a líbivosti. Jednou z velkých satanových lstí je, nabídnout člověku tolik činností, aby neměl čas na Boha, čas pro Boha. Tento čas si musíme vydobýt my - sami na sobě. Amen.