21. červenec 2017

Milí bratři a sestry, slyšeli jsme jedno z velmi známých Ježíšových podobenství, podobenství o rozsévači. Podobenství tvoří bezpochyby živé jádro Ježíšova zvěstování. Znovu a znovu se nás dotýkají, stále čerstvá a lidská, navzdory proměnám civilizací. U Ježíšových podobenství cítíme vysloveně osobní ráz, jedinečnou jasnost a prostotu, neslýchané mistrovství kompozice. Tady cítíme, jak Ježíš žil a učil zcela bezprostředně. Ale zároveň jsme na tom stejně jako Ježíšovi současníci i sami jeho učedníci: musíme se znovu a znovu ptát, co nám každým jednotlivým podobenstvím chce říci. Úsilí o pravé porozumění se táhne celými církevními dějinami.

Víme, že nejhlubším tématem Ježíšova zvěstování bylo jeho vlastní tajemství, tajemství Syna, v němž je mezi námi Bůh. On ve své osobě ohlašuje Boží království jako nadcházející a nadešlé. Zjevil se jako ten, jehož skrytá sláva probleskuje za každým slovem a každým podobenstvím.

Nicméně všichni jsme si povšimli zarážejícího textu uprostřed dnešního úryvku, který jakoby říkal, že podobenství nechtějí otvírat Boží tajemství, ale zavírat. Jako by nebyla pro všechny, ale jen pro vyvolené. Chceme-li tomuto tajemnému výroku porozumět, musíme při četbě brát v potaz Izaiáše, kterého Pán cituje a Pánovu vlastní cestu, o jejímž konci ví. Ježíš se těmito slovy staví do linie proroků - jeho osud je osudem proroka. Izaiášova slova jsou oproti tomu, co z nich bere Ježíš, celkově mnohem přísnější a mnohem více nahánějí strach. V knize Izaiáš stojí: „Srdce toho lidu obal tukem, zacpi mu uši, zalep mu oči, aby očima neviděl, ušima neslyšel, srdcem nepochopil a nebyl uzdraven.“ (Iz 6,10) Prorok při svém působení naráží: jeho poselství příliš odporuje obecnému mínění, zaběhlým životním zvyklostem. Až teprve tím, že ztroskotává, nabývají jeho slova účinku. Toto ztroskotání proroka se jako temná otázka vznáší nad celými dějinami vyvoleného národa a totéž se svým způsobem znovu a znovu opakuje v dějinách lidstva. Podobný je tak i osud Ježíše Krista: končí na kříži. Ale právě z kříže vzcházejí bohaté plody.

Tady se nečekaně ukazuje i souvislost s podobenstvím o zrnu, do jehož kontextu je tento Ježíšův výrok zasazen. Je nápadné, jaký význam dostává obraz zrna v celku Ježíšova poselství. Ježíšova doba, doba učedníků je časem setí a zrna. „Boží království je přítomné jako zrno“. To je, viděno zvnějšku, maličké. Můžeme je přehlédnout. Hořčičné zrno - obraz Božího království - je nejmenší ze všech zrn, a přesto v sobě nese celý strom. Zrno je přítomnost budoucího. V zrnu je už teď skrytě přítomno nadcházející. Ono je přítomností příslibu. Pán o Květné neděli shrnul různá podobenství o zrnu a odhalil jejich plný smysl: „Amen, amen, pravím vám: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo, odumře-li však, přinese hojný užitek.“ (Jan 12, 24) On sám je tím zrnem. Jeho zdánlivé „ztroskotání“ na kříži je právě ta cesta, jak přijít od mála k mnohým, ke všem: „A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě.“ (Jan 12,32) Prorokovo ztroskotání, Ježíšovo ztroskotání, se tak ukazuje v jiném světle. Je právě cestou k tomu, aby se lidé „obrátili a Bůh jim odpustil“. Je právě způsobem, jak teď budou všem otevřeny oči a uši. Na kříži se stávají srozumitelnými všechna podobenství. V závěru svých promluv k tomu Pán říká: „To vše jsem vám říkal obrazně. Přichází hodina, kdy k vám už nebudu mluvit obrazně, ale otevřeně vám budu podávat zvěst o Otci.“ (16. 25) Všechna podobenství tak mluví skrytě o tajemství kříže. Nejen že o něm mluví - patří k němu. Právě proto, že dávají probleskovat tajemství Ježíše - Boha. Právě tam, kde dosahují maximální zřejmosti jako v podobenství o proradných vinařích (Mk 12,1 - 12), stávají se zastávkami na cestě ke kříži. Ježíš v podobenstvích není jen rozsévačem, který rozhazuje zrní Božího slova, ale i zrnem, jež padá do půdy, aby odumřelo a přineslo hojný užitek.

Tak nás právě Ježíšovo znepokojivé vysvětlení smyslu jeho podobenství vede k jejich nejhlubšímu významu.

Snad ale nebude na škodu, pohlédneme-li po tomto vysvětlení, získaném z nitra Bible, na podobenství z jiného úhlu, specificky lidského. Co to vlastně je - podobenství? A co chce, ten, kdo je vypráví?

Každý vychovatel, každý učitel, chce-li svým posluchačům předávat nové poznatky, bude znovu a znovu používat i příkladů, podobenství. Pomocí příkladu přiblíží skutečnost, která dosud byla mimo zorné pole oslovených, mimo jejich myšlení. Chce ukázat, jak skutečností, která patří do oblasti jejich zkušenosti, prosvítá něco, co dosud nevnímali; skrze podobenství jim přiblíží to, co je daleko, a oni po mostě podobenství přejdou k dosud neznámému. Přitom jde o dvojí pohyb: podobenství jednak přenáší cosi vzdáleného do blízkosti naslouchajících a uvažujících. Na druhé straně je jím posluchač sám přiváděn na cestu. To ale znamená, že podobenství vyžaduje spolupráci žáka, jemuž učitel něco přibližuje, ale který sám musí přijímat pohyb podobenství, jít s ním.

Tady se však ukazuje i problematičnost podobenství, může tu totiž být i nechuť přistoupit na požadovaný pohyb, zvláště pokud se týká naší vlastní existence a její proměny.

Tím jsme se opět dostali k Pánovým slovům o hledění a nevidění, slyšení a nechápání. Ježíš nám přece nechce předávat nějaké abstraktní poznatky, které by se nás v hloubi vůbec netýkaly. Musí nás jednak vést k Božímu tajemství - ke světlu. Aby nám je zpřístupnil, ukazuje prosvítání Božího světla ve věcech tohoto světa a v našich každodenních skutečnostech. Skrze všední záležitosti nám chce ukázat vlastní základ všech věcí a tím pravý směr, jímž se v každodennosti musíme vydávat, abychom šli správně. Ukazuje nám Boha, nikoli Boha abstraktního, ale Boha jednajícího, který vstupuje do našeho života a chce nás vzít za ruku. Skrze všední záležitosti nám ukazuje, kdo jsme a co tedy máme dělat. Zprostředkuje nám náročné poznání, které nám přinese ne jenom a hlavně nové vědění, ale které změní náš život. Je to poznání, které obdarovává: Bůh je na cestě k Tobě. Ale právě tak je to poznání vyzývající: „Věř a nechej se vést vírou“. Tady je ovšem nanejvýš aktuální možnost odmítnutí.

Ježíšova podobenství nikoho neobviňují ani neomlouvají, ale prostě, s úctou a diskrétně předkládají poselství takovým způsobem, že kdo chce pochopit, může požádat o jeho objasnění. A když někdo nechce, i v tom je svobodný. Ale okénko naděje je pro něj stále otevřené, také jemu nabízí podobenství světlo pravdy.

Pro nás však, kteří ale patříme k Ježíšovým učedníkům, je zřejmé, že skrze Něj je nám naším nebeským Otcem darován nedocenitelný dar. On je zrnem už od křtu zasazeným do půdy našeho srdce. On nám znovu a znovu dává sám sebe ve svém slově, ve svatém přijímání. Mnohokrát jsme zakusili i svoji slabost, že naše srdce bylo jako okraj cesty a nechali jsme se o toto Boží zrno okrást, nebo jej trní starostí či požitků zadusilo. Ale přece jsme dnes tady, nasloucháme Pánovým slovům a smíme se radovat, že Bůh posiluje naši víru, naději a lásku. Udělejme vše pro to, aby naše srdce bylo půdou co nejlepší, aby úroda mohla být co největší. Amen.