10. červenec 2017

Milí bratři a sestry,

evangelium dnešní neděle nám předkládá hymnus chvály a radosti, který tryská ze srdce Ježíšova a tvoří jakýsi vrchol Matoušova evangelia: Syn se raduje Otcovou radostí, protože jeho bratři a sestry (tzn. i my), mají účast na tajemství Otce i Syna. Duch Svatý působí, že v našem srdci prýští a na našich rtech rozkvétá slovo „Otče“. Skrze Syna, s Ním a v Něm vstupujeme do Trojice a máme účast na úžasném dialogu mezi Otcem a Synem. Stvoření dosahuje svého cíle – smíme se radovat na svatbě Boha - Stvořitele a člověka – stvořené bytosti. Ale pokusme se opět o několik detailnějších pohledů:

„Velebím tě, Otče, Pane nebe i země...“ – slovo „otče“ vyjadřuje tajemství Boha, protože je v něm skryt vztah lásky Otce a Syna. Toto slovo představuje střed křesťanství. Duch Sv., tj. Duch Syna v nás volá: Otče! Věřící je ten, kdo poznal a uvěřil v lásku, kterou k němu má Bůh. Skrze Syna jsme skutečně Božími dětmi. To je velké tajemství, je zjeveno už nyní, i když ho ještě neprožíváme v plnosti. Až za branou smrti ho uvidíme tváří v tvář a budeme ho znát dokonale tak, jak on zná nás. Když přichází na svět dítě, odděluje se od matky, zdá se mu, že umírá; ve skutečnosti však přichází na světlo. Když se my oddělíme od pozemského života, přijdeme do světla Otcovy tváře a budeme mu podobni, protože ho budeme vidět tak, jak je. (1 Jan 3,2) Náš nebeský Otec, tak blízký a něžný, je ale zároveň svrchovaný a všemohoucí Bůh, Pán nebe a země!

„že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým“ – „těmito věcmi“ se rozumí nevýslovný vztah vzájemného poznání Otce a Syna. Moudří jsou ti, kdo vědí, jak se věci mají; chytří jsou ti, kdo věci řídí, jak sami chtějí. Moudrost Boží je však moudrost blahoslavenství: vzpomeňme: blahoslavení trpící, žíznící po spravedlnosti, pronásledovaní, čistého srdce ... tuto Boží moudrost ti pozemští „moudří“ nechápou a „chytří“ se jí brání. V jejich očích je slabostí a hloupostí.

Tato moudrost je však odhalena „maličkým“. Výsada znát Boha je vyhrazena těm posledním. Je darována tomu, kdo po ní touží, a touží po ní ten, kdo ji potřebuje, a potřebuje ji ten, kdo ji nemá. Bůh není předmět, který bychom mohli ukořistit svou inteligencí, ale počátek i cíl naší lásky: neukazuje se v okně naší mysli, ale klepe na dveře našeho srdce.

„ano, Otče, tak se ti zalíbilo“ – toto přináší Ježíšovi uspokojení: On je „ano“ nejen Otci, ale také bratřím a sestrám, nám, lidem. Otec má zalíbení v lásce k lidem, svým synům a dcerám; Syn má zalíbení v této Otcově lásce.

„všechno je mi dáno od mého Otce“ – Otec dává Synu sebe sama; a všechno, co je Syn, je Otcův dar. Syn je Bůh, který všechno přijímá. Vzájemné dávání a přijímání je jejich život. To, co si chtěl Adam v ráji svévolně osvojit krádeží, Ježíš přijímá jako dar. Ježíš je jediný Syn, který říká o Bohu „můj Otec“. A když jsme v Ježíši, Bůh se stává i „naším“ Otcem.

„ani Otce nezná nikdo, jenom Syn, a ten, komu to chce Syn zjevit“ – ten Bůh, kterého nikdy nikdo neviděl, nám dal poznat svého jednorozeného Syna. To, co je skryté moudrým a chytrým, totiž láska mezi Otcem a Synem, tj. jejich jediný Duch, Duch Svatý, který je životem obou, je Synem darován maličkým, kteří ho přijímají. Slovo „Otče“ je dědictví maličkých. Vedle vší domnělé moudrosti je v každém člověku nevýslovné bohatství dítěte, důstojnost syna nebo dcery. Maličký (pokorný) ji zná: žije z daru, z lásky a milosti.

„Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím“ – těmito slovy jsme zváni, abychom Ježíše následovali. Odpočinek je konec námahy, vejítí do zaslíbené země. Tím odpočinkem je sám Bůh, skutečný dům pro člověka; každý je zván, aby se do něj po svých námahách vrátil. Člověk je doma ve vzájemné lásce Otce a Syna.

„vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem“ – Ježíš nám nabízí své „jho“ svůj způsob žití - totiž dělat všechno z lásky k Otci a bratřím; tak, jak to dělá On. Tento způsob činí snášení obtíží práce a utrpení lehčím, ba dokonce příjemným. Ježíš je moudrost, která vyučuje lásce. Tichost a pokora je základní Boží vlastnost, protože opravdová láska je pokorná, a tím pravdivá.

„mé jho netlačí a mé břemeno netíží“ – zákon lásky není břemeno, které bychom museli vléct, ale pár křídel, která člověka nesou. Láska je božská vnitřní síla: je to sám Duch Svatý, který nám říká všechnu pravdu a dává nám sílu ji žít.

Milí bratři a sestry, alespoň něco z toho krásného, co bylo řečeno, si odnesme do života. Od koho jiného, než od Pána Ježíše bychom se měli učit, jak žít. On nám to nejen vždy nejdříve ukazuje sám na sobě, ale zároveň nám dává i sílu takto žít. „Kdo jí mne, bude žít ze mne.“ „Nejen chlebem žije člověk, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.“ Amen.